Čím víc se snažíme uzpůsobit svůj život podle touhy duchovního učitele, tím víc on je vždy přítomný. Pořád byste měli myslet: "on se dívá na to, co děláme". Možná není s námi, ale pak nás uvidí po třech, šesti měsících a stačí mu jediný pohled do naší tváře a podle výrazu v ní může vidět, co jsme dělali těch šest měsíců. Kdybychom těchto šest měsíců mysleli na to, že je pořád s námi a snažili se všechno dělat tak, jak se mu to líbí, tak pak se na něj po oněch šesti měsících podíváme a naše tvář bude otevřená a zářící. Ale když jsme nedělali to, co po nás chce, tak když ho pak potkáme, naše tvář bude uzavřená a tmavá. Duchovní mistr to okamžitě vidí. Takže bychom si pořád měli myslet: on je tady přítomný. A čím víc to budeme dělat, tím víc přítomný bude.V Novém Vrindávanu jednou večer nesli Prabhupádu na nosítkách a měli tam i spoustu hořících pochodní. Byla tam horská cesta, které oddaní říkali Aghásurova. Tak tam tak nesli Prabhupádu a díky tomu světlu pochodní to celé vypadalo jako z duchovního světa. Jeden oddaný se na to díval z dálky a přemýšlel, že by chtěl být Prabhupádovi blíž. Když se mu pak ale opravdu ocitl nablízku, uvědomil si, že i kdyby byl úplně těsně u něj, pořád od sebe budou vzdáleni spoustu vesmírů. Takže přiblížit se k duchovnímu učiteli můžeme jen odevzdáním se a službou. Pak i když budeme daleko, budeme se cítit blízko.
Přednáška na sobotním programu, 12. února 2005, Praha
Žádné komentáře:
Okomentovat