Jak být vánaprasta, jak být brahmačárí, jak být grihasta,
jak být sanjásí v tomto moderním světě? Abych byl upřímný, nevím. Nevím.
Zkoušíme to. Ve významu prvního zpěvu Šrímad Bhágavatamu Šríla Prabhupáda píše:
„V tomto věku kali, ti lidé, kteří se oblékají jako sanjásíni“. A pak se dívám
na sebe a říkám si, jsem to já? A určitým způsobem to je pravda, protože nejsme
stejného kalibru jako ti odříkaví sanjásíni. Jsou tu někteří. Možná můj
duchovní učitel. Když ho vidím, vždy myslím na to, že je nadčasový. Mohl by
klidně právě vyjít z Bhágavatamu. Kdybych si já sedl mezi světce
V Naimišaranji, lehce byste mě našli. Někdo by se zeptal. Který
z nich sem nepatří? A každý by na mě ukázal prstem. Ale u Jayadvaity
maharáje ne. Ne, to není on. Ten také ne. Úplně tam zapadne. Ale co se na to dá
říct? Každý z nás jsme jen lidé, kteří se snaží být co nejvíc oddaní. A
dát podobu ášramům je výzva modernímu světu. Védští brahmačáríni nejezdili
kolem v pěkných autech, Sutapo. (smích) Ani neměli hodinky velké jako
slunce samo. (smích) To nebylo součástí života. A na tom vidíme jak podivné to
dnes je.
Ale vezměme ten bod a mysleme na to, co můžeme udělat,
abychom zduchovnili své životy. A vidíme první instrukci Šrí Čaitanji
Maháprabhua: Dělej to z domova. Vybuduj duchovní sílu. A potom možná běžte
na pouť na svatá místa, nebo vezměte to, co někteří nazývají kšétra sanjás, kdy
se osoba zaváže zůstat na svatém místě. A to může být dohromady, manžel
s manželkou, nebo ne. Je mnoho různých řešení, která by byla velice dobrá
pro náš věčný prospěch, pro ten poslední okamžik v životě, kdy budeme muset
odejít. Abychom byli připraveni a strávili náš čas připoutání ve službě
Krišnovi. Je jim 96 a
92. Kůže v kůži. Kost v kosti. Stále ruku v ruce. Není to nádherné? Láska,
která nikdy nekončí. Ale se vší úctou, v tomto věku to může definitivně
skončit v kteroukoliv chvilku. 96 a 92 to je to zázrak, stejně jako staré
auto, které se nějakým způsobem stále pohybuje. A proto by bylo pravděpodobně
výhodnější dostat se ven z té romantické nálady a říci si: dobře, nyní už
půjdeme směrem ke Krišnovi. A to je ta podstata. Vánaprasta je vnitřní změna.
Je to změna v srdci, která se musí stát. A lépe když se stane před smrtí,
než až v čase smrti. Protože, když to máte stihnout velice rychle, během
pár minut před opuštěním těla, a každý kolem vaší postele pláče a říká: prosím
neopouštěj nás! A všichni pláčou. Pak si nejsem jistý, zda to bude duchovní
svět. A nakonec to je to o čem to je, jít zpátky k Bohu. A ve světle
tohoto všeho je to ve skutečnosti velice dobrá věc.
Doufám, že jsem to vzal na úroveň, kdy vidíme, že je to ve
skutečnosti dobrá věc a musíme přijít na to, jak udělat tu vnitřní změnu, jak
zvýšit duchovnost v našem životě. A že je to princip, který musíme
aplikovat, dává smysl, když o tom zapřemýšlíte. Někdy vidíte, že ženy zůstanou
s rodinou a stanou se babičkami. A babičky jsou velmi důležité, znají
tajemství všech. To co nemůžete říci nikomu, babičce můžete. Řeknete jí to, a
ona to nikomu neřekne. Vědí všechno o každém. Babičky jsou v rodinách důležité.
Takže ženy si mohou zvolit. Jakékoliv odpoutání musíme v životě podstoupit
ve varna ášramu je odpoutání proto, aby nás připravilo na konečné
odpoutání. Nějaká příprava je třeba, abychom zvládli to konečné. Jinak bychom
konec života správným způsobem nezvládli. Je to z tohoto důvodu, že lidé přemýšlejí:
Vánaprasta, přemýšlím o tom a musím s tím něco udělat.
Nevybral jsem si toto téma. Nebylo to předem meditované
téma. Ale ten verš ho přinesl. Otevřel knihu a tam byl tento verš. Tak jsem
vytáhl kočku z pytle a vzal jsem to téma. Možná jsou nějaké otázky, či komentáře.
Oddaný (stručně): Je
nějaká hodnota v rozšiřování během grihasta ášramu? Je lepší mít jedno,
dvě, nebo více dětí?
Maharája: V tomto bodě existujeme v hmotném těle.
A přestože teoreticky víme, že nejsme toto tělo, tak vliv těla je velice,
velice silný. A není tak jednoduché vyhnout se tlaku smyslů a mysli. Kdybychom
tak mohli. Kdybychom si tak mohli říci, že nejsme toto tělo a nemáš s ním
nic společného, život by byl extrémně jednoduchý. Našli bychom si někde místo
pod stromem, ve Vrindávanu, sedli bychom a zpívali. Co více bychom potřebovali.
Někdo by nám něco dal. A takto bychom to nechali. Ale protože tyto tlaky jsou
tak silné, musíme s tím něco dělat. Máme jazyk a každý má rád kousek dortu
nebo něco dobrého. Někdy máme rádi trochu moc dobrého. Co s tím dělat?
Překonat smysly je velice těžké. Proto, měl bys mít jen jedno dítě? Je to
realistické? Když bys chtěl jen jedno dítě a védským způsobem, pak to také
znamená žádný další sex, po tom prvním dítěti. Hodně štěstí. Takže máš jedno
dítě a teď dostaneš kousek dřeva mezi zuby a zakousneš se do něj. Jak překonat
tyto touhy? Většina z nás chápe, že je zde něco vyššího, ale nedokážeme se
toho úplně vzdát. Rozumíme, že nejsme toto tělo a měli bychom se vzdát těch
tužeb k tělu, ale nedokážeme to úplně. Potom musíme naplnit ty touhy těla,
v tomto hmotném světě, ale způsobem, který je autorizován v písmech a
potom to je v pořádku. Potom měj děti. Měj dvanáct. Pokud po šesti ještě
nemáš dost, měj sedmé. Pokud máš deset a myslíš na to, že ti ještě jedno chybí pro
fotbalový tým, běž do toho.
Byl jsem v Brazílii v rodině, která měla třináct
dětí. Bylo velice zajímavé, že to celé měli zorganizované jako chrám. Nejstarší
byl temple commander, třetí nejstarší hlavní pujárí. Nejstarší dcera měla na
starosti kuchyni. Fungovalo to velice dobře. Není to tak, že bychom měli na
výběr. Jsme polapeni v těchto tělech a jsme šťastní, že vytrváváme
v duchovním životě. Není to tak jednoduché. Bože. Ano, vybrali jsme si
grhasta ášram, protože to je trochu jednodušší. Dovoluje nám to trochu více
naplnění tužeb z tohoto světa, což je úplně přirozené. Jsi stále mladý muž
a máš mladou manželku, proč nemít další dítě? Jistě. Ale s každým dítětem
přichází také, že si říkáme, uf, kolik nás už je? Není nic špatného na tom mít
velkou rodinu, je to moderní vynález mít jedno dítě. To je moderní svět. V
tradičním světě je mnoho dětí. Starší děti se starají o mladší a určitým
způsobem to funguje docela pěkně ve větších rodinách.
Někde jsem četl, většina žen by chtěla půl tuctu dětí.
Samozřejmě možná nikoliv v moderním světě. Půl tuctu? Zapomeň na to. Půl
tuctu to je párty. To je téměř pořád párty a dortíky. Někdy se příliš bojíme
žít. Je přirozené mít zahradu, kde pobíhají děti. Ale v jednu chvíli děti
vyrostou a pak přijde další fáze. Vánaprasta není o tom vyhýbat se grihasta
ášramu. Někteří lidé jsou v grihasta ášramu a vyhýbají se grista ášramu
zatímco v něm jsou. A pak jsou ženatí a stejně frustrovaní.
Oddaný (zjednodušeně):
Nemělo by to být tak, že by se neměl rozrůstat, dokud nedokáže kontrolovat
smysly?
Maharája: Rozšiřování nepochází pouze
z nekontrolovaných tužeb, ale také z potřeb, které vyvstanou. Je
v pohodě, když žijete v bytě, když jste pár. Ale žít v malém
bytě ještě se dvěma dětmi je odříkavé. Protože děti se potřebují hýbat. A když
se to vše děje v bytě, je to pro dost lidí dostatečné ke zbláznění se.
Proto potřebujete pokud možno zahradu. Proto je rozšiřování praktické. A pak,
když máte děti, možná nastala doba mít druhé auto. Jedno pro ženu s dětmi
a druhé pro manžela, aby mohl sedět v dopravních zácpách a zpívat svá
kola. To není luxus, to jsou potřeby, které vyvstanou. Ale pak, když víte, že
to budete i snižovat, pak nastavíte také limit.
Jako můj otec, vždy si přál velký dům. Vyrostl jsem
v pěkném domě se zahradou na jihu. Byli jsme tři děti, každý jsme měli
svůj pokoj a ještě tam byl pokoj pro hosty. Takže už to vypadá dost velké, že?
Ale on chtěl větší dům a tak se snažil a snažil a nakonec získal velký dům. A přesně
v tu dobu, během měsíců jsem se já i má sestra odstěhovali pryč. A on pak
měl ten velký dům a nevěděl co se všemi těmi pokoji. Byl na ten dům velmi
pyšný. A pak když jste přišli, tak vás vzal na plnou prohlídku domu: „Toto je
studovna, toto je převlékárna a toto je pokoj psa.“ (smích) K čemu na
světě potřebuje pes svou místnost? To je ten čas, kdy je třeba se zeptat,
opravdu potřebujeme tento velký dům? A co s tím uděláme? Možná někdo
potřebuje velký dům, i to je možné. Je možné být vánaprastou i ve velkém domě.
Ale udělat taková přizpůsobení, abychom zvýšili svou duchovnost s pohybem
času, je nezbytné. Nemůže to zůstat tak, jak to je. A teď, když už jsou děti
pryč, tak si pořídíme psa a kanárka, a budeme mít různá hobby, abychom byli
zaneprázdněni. Ne, to je světské. Hned jakmile je čas, více oddané služby.
Žádný pes, žádný kanárek... Krišna, Božstva! Jestliže je tady prázdnota po tom
co děti opustily domov, zaplňte ji Božstvy a nikoliv psem jen proto, že je
hezký a chlupatý a bude vás mít bezpodmínečně rád.
Konec.
Původní mp3 v angličtině je zde: http://www.kksblog.com/2012/06/kadamba-kanana-swami-uk/leic-talk-2/
Žádné komentáře:
Okomentovat