pokračování z minulé části
Když se podíváte na tradiční vesnici, takovou, jaká byla.
Ráno půjdete podojit krávu. Je to mnohem jednodušší. Moderní život to
neusnadňuje. Ale představte si, že uděláte plán: V padesáti skončím
s prací. Možná si zajistíte navíc byt a pronajmete ho. Nebo něco jiného,
protože každý vydělává peníze jiným způsobem, ale prostě plán dostat se ven
brzy. Samozřejmě pak ale musíme snížit své potřeby, to je to první. Vánaprasta
znamená mít plán včas skončit. Plán včas skončit se vším zapletením. Plán
skončit s kariérou. Plán skončit s: já to potřebuji, musím si to koupit,
rozšiřovat, zvětšovat. Ne, je to o zjednodušování, protože to znamená odchod do
důchodu. O tom je důchod. Takže včasný odchod do ústraní. A ten získaný čas
naplnit duchovním životem. To je princip. To nezní tak špatně. To nezní tak
hrozně. Ó můj Bože, vánaprasta! Nezní to jako konec světa.
Mám také chytit tu horkou bramboru? Ó můj Bože, né tu horkou
bramboru né, prosím, je ještě příliš brzy. Horká brambora je otázka: „Mají se
manžel s manželkou rozdělit?“ Ó né! To né. A odpověď je: nemusí. Není
žádný příkaz, že by se měli manžel s manželkou ve věku padesáti let
oddělit. Samozřejmě, v některých případech nemohou do padesáti let ani
vyčkat. (smích) Znám některé případy. Někdy to je manželka, která chce vzít
vánaprastu. Je ti padesát let, je čas se pohnout. Prodej byt a hotovo. Znám i
takové případy. Někdy je to velice přirozené.
V Německu udělali oddaní takovou divadelní hru.
V té hře vidíte oddané, kteří jsou takříkajíc napůl upečení. On sedí
v létě v trenýrkách a staromódním nátělníku před televizí a velice
romanticky si škrábe velké břicho, zatímco se dívá samozřejmě na fotbal. A jeho
žena je tam s obrovskou hromadou prádla k žehlení na hodiny a hodiny. A
ona říká: „A já jsem si myslela, a já jsem si opravdu myslela, že on mě
zachrání.“ A pokračuje v žehlení. A on říká: „Pšššt, pšššt! Sleduju zápas!“
A pak pokračuje v životě s televizí. A pak chce své kafe. A ona mu ho
přináší. A on říká: „Nedívej se na mě takhle! Nedívej se takhle! Je to úplně
v pořádku. Nedívej se takhle! Je to naprosto v pořádku. Nakonec,
černá je Krišna – Šjááám. A bílá je Rádháraní. A když to zamícháš, získáš
Gaurángu.“ A to celé ukazuje jak celá ta nálada všeho je, jak to jen říct,
rozředěná. A tohle se může stát. Možná je to trošku extrémní, ale život takový
bývá. Jak říkám, život je jako slon, někdy jste vy na slonu a někdy je slon na
vás. Život je jako slon: někdy jste na slonu a někdy je slon na vás. Všimli
jste si toho? Musím říct, že jsem pravidelně pod slonem.
A tímto způsobem jsme chyceni a není jednoduché pracovat,
pracovat a pracovat a zpívat šestnáct kol. A i když to vždy zvládáte a máte dvě
malé děti a ony chtějí snídani, sprchu, odvézt do školy, vyzvednout ze školy,
čaj a sušenky a tolik dalších věcí, a Bůh ví co všechno a pak ještě šestnáct
kol. Ó Bože já mám ještě dvanáct kol zbylých ze včerejška! A to nejsou
nerealistické scénáře. To se stalo upřímným lidem. Není to tak, že já bych byl
takový darebák, že jsem tak pokleslý a musím pracovat přesčas a pak zpívat svá
kola na klikru po cestě v autě. Opravdu se snažím, ale skutečně jsem to
nestihl. A pak jste za rok na mínus 365 kolech a chcete to dohnat na Bhíma
Nirdžala ekadáší. A ten den, ten den jedno z dětí dostane spalničky. Víte
co to znamená? Můžete celé ekadáší vyhodit z okna, spalničky. Život ve své
realitě na zemi je někdy tak daleko od úžasného oddaného ideálu, o kterém
sníme. A pak se vezmeme a budeme oddaní a vychováme děti a dáme jim Krišna
hračky a celá rodina budeme dělat kírtan a bude to tak úžasné a Krišnavědomé.
Takhle to ale není, je to námaha, být si Krišnavědomý.
A proto říkáme, udělat plán v padesáti zjednodušit
věci. V padesáti letech života. Prabhupáda nebyl fanatik. On sám ve
skutečnosti začal v padesáti sedmi, což bylo trochu později. Což je také
zajímavé. A potom, začneme zintenzivňovat své zaměstnání se v duchovním
životě.
A svámís přicházejí k našim domovům a připomínají nám
tyto věci jako blesk z čistého nebe. Ale to je proto, že my nemáme
kulturu. To znamená, že ISKCONská kultura ještě nevyspěla. Když já jsem se
připojil k hnutí Hare Krišna, byl jsem ženatý. Takže jsem byl v bílém
oblečení v oceánu šafránu. A všichni si na mne ukazovali: pokleslý,
chtivý, hospodář. To jsem obecně dostával. Byl jsem tolerován. A všichni se mi
smáli. Ale nyní se samozřejmě směju já jim, protože oni jsou v bílém a já
jsem v šafránu. (smích) Ale později se ISKCON přesunul do fáze grihastů.
Protože to už byl oceán bílé s posledními mohykány. Ježíši, viděl jsi ho?
Je v oranžovém! Jsi si jistý? Nezapomněl si ten kostým sundat
z Holandského QueensDay? (smích) A opravdu byla doba, kdy se všichni ti
brahmačárí z chrámu dívali na nás hospodáře: oni jsou stěží oddaní. Ale
pak později, když se většina odstěhovala z chrámu, začali jsme se dívat na
brahmačáríny jako: jsou pěkní, ale trochu dysfunkční, neumí se dát dohromady,
ale nevadí, my je na náklady společnosti budeme udržovat. (smích) Je to
v pořádku, když je jich jen pár. (smích) Je zajímavé, jak se během let to
vnímání změnilo.
Věc, která možná není součástí našeho plánu, je právě
vánaprasta. To je ten bod. Ale když si řeknete, že v padesáti zjednodušíte
a více zduchovníte svůj život, a proto se na to připravíte. Pak to znamená, že
v pětadvaceti, když se oženíte, už plánujete, že v padesáti to
zjednodušíte a připravíte věci tak, abyste byli v padesáti volní pro
duchovní život. Nebylo by to ve skutečnosti pěkné? Mysleli jste na to někdy
takhle? Namísto studené ruky kolem krku. Vánaprasta se rázem stane něčím
pěkným. A to je myšlenka písem, udělat to hezkým a ne něčím děsivým. Ó né! Něco
čemu se chceme vyhnout. Něco, o čem nechceme nic vědět. A poté, jak to
rozvinout? Záleží na konkrétních případech. Někteří lidé mají na sobě úplně
napsáno odříkání. Nejsou ani tak typ vánaprasta ale spíše typ sanjásí. Co se na
to dá říct. Jako v mém případě. Vždy to zde nějakým způsobem bylo, i když
jsem byl ženatý. Vždy jsem měl tuto odříkavou náladu, takže to nebylo tak
překvapivé, že se to časem stalo.
Nehovoříme zde o síle, klacku, něčem násilném. Védská
kultura není vůbec násilná. Védská kultura je velice postupná, dává každému
šanci, aby se připojil. Je to kultura postupných změn přirozeným způsobem. Ale
ve skutečnosti, když máte v padesáti ztlumit, cítíte to tak. Přijde až do
bodu: Jak dlouho ještě mám chodit do té kanceláře? Když jste ještě mladí,
chcete si to dokázat. Chcete si dokázat: Já to dokážu! Ale když už je vám
padesát, víte, že to dokážete, ale už to nechcete dělat, není, komu byste to
chtěli dokazovat, že to dokážete. V tomto věku se každý snaží zbavit se
v zaměstnání práce. V každé společnosti na to mají systém. Mladí
dostanou to pobíhání a staří dostanou místo v kanceláři a přenášejí složky
dokumentů a hrají si na internetu a tak podobně. A co chvíli jdou na schůzku. A
součástí práce je: vypadej zaneprázdněně. Když někam jdeš, vezmi s sebou pár
složek dokumentů. Pak každou chvíli pauza na kávu. To se nazývá práce. Řezat
rohy. Ta tendence je zde a jeden se v tom stane expert. Takže proč
nezorganizovat život takovým způsobem, aby se mohl dostat ven a zjednodušit
věci v padesáti a vzít oddanou službu. To je velice pěkné. Takže
vánaprasta je ve skutečnosti něco pěkného.
Nyní je otázka jak tomu dát podobu v našem životě. Jsou
různé myšlenky jak to udělat. První věc je, když o tom začnete uvažovat příliš
pozdě. Když o tom začnete uvažovat, když už stárnete, pak je to už pozdě,
protože jste si podle toho už nezorganizovali život dříve a tak je to
složitější. Proto vánaprasta není něco, o čem byste měli začít přemýšlet, až
když je vám padesát, ale když je vám dvacet pět! Je to něco, co je součástí
kultury a tak to pěkně funguje.
konec druhé části
Žádné komentáře:
Okomentovat