sobota 5. ledna 2013

Vánaprasta - Horká brambora - část druhá

pokračování z minulé části


Když se podíváte na tradiční vesnici, takovou, jaká byla. Ráno půjdete podojit krávu. Je to mnohem jednodušší. Moderní život to neusnadňuje. Ale představte si, že uděláte plán: V padesáti skončím s prací. Možná si zajistíte navíc byt a pronajmete ho. Nebo něco jiného, protože každý vydělává peníze jiným způsobem, ale prostě plán dostat se ven brzy. Samozřejmě pak ale musíme snížit své potřeby, to je to první. Vánaprasta znamená mít plán včas skončit. Plán včas skončit se vším zapletením. Plán skončit s kariérou. Plán skončit s: já to potřebuji, musím si to koupit, rozšiřovat, zvětšovat. Ne, je to o zjednodušování, protože to znamená odchod do důchodu. O tom je důchod. Takže včasný odchod do ústraní. A ten získaný čas naplnit duchovním životem. To je princip. To nezní tak špatně. To nezní tak hrozně. Ó můj Bože, vánaprasta! Nezní to jako konec světa.


Mám také chytit tu horkou bramboru? Ó můj Bože, né tu horkou bramboru né, prosím, je ještě příliš brzy. Horká brambora je otázka: „Mají se manžel s manželkou rozdělit?“ Ó né! To né. A odpověď je: nemusí. Není žádný příkaz, že by se měli manžel s manželkou ve věku padesáti let oddělit. Samozřejmě, v některých případech nemohou do padesáti let ani vyčkat. (smích) Znám některé případy. Někdy to je manželka, která chce vzít vánaprastu. Je ti padesát let, je čas se pohnout. Prodej byt a hotovo. Znám i takové případy. Někdy je to velice přirozené.

V Německu udělali oddaní takovou divadelní hru. V té hře vidíte oddané, kteří jsou takříkajíc napůl upečení. On sedí v létě v trenýrkách a staromódním nátělníku před televizí a velice romanticky si škrábe velké břicho, zatímco se dívá samozřejmě na fotbal. A jeho žena je tam s obrovskou hromadou prádla k žehlení na hodiny a hodiny. A ona říká: „A já jsem si myslela, a já jsem si opravdu myslela, že on mě zachrání.“ A pokračuje v žehlení. A on říká: „Pšššt, pšššt! Sleduju zápas!“ A pak pokračuje v životě s televizí. A pak chce své kafe. A ona mu ho přináší. A on říká: „Nedívej se na mě takhle! Nedívej se takhle! Je to úplně v pořádku. Nedívej se takhle! Je to naprosto v pořádku. Nakonec, černá je Krišna – Šjááám. A bílá je Rádháraní. A když to zamícháš, získáš Gaurángu.“ A to celé ukazuje jak celá ta nálada všeho je, jak to jen říct, rozředěná. A tohle se může stát. Možná je to trošku extrémní, ale život takový bývá. Jak říkám, život je jako slon, někdy jste vy na slonu a někdy je slon na vás. Život je jako slon: někdy jste na slonu a někdy je slon na vás. Všimli jste si toho? Musím říct, že jsem pravidelně pod slonem.

A tímto způsobem jsme chyceni a není jednoduché pracovat, pracovat a pracovat a zpívat šestnáct kol. A i když to vždy zvládáte a máte dvě malé děti a ony chtějí snídani, sprchu, odvézt do školy, vyzvednout ze školy, čaj a sušenky a tolik dalších věcí, a Bůh ví co všechno a pak ještě šestnáct kol. Ó Bože já mám ještě dvanáct kol zbylých ze včerejška! A to nejsou nerealistické scénáře. To se stalo upřímným lidem. Není to tak, že já bych byl takový darebák, že jsem tak pokleslý a musím pracovat přesčas a pak zpívat svá kola na klikru po cestě v autě. Opravdu se snažím, ale skutečně jsem to nestihl. A pak jste za rok na mínus 365 kolech a chcete to dohnat na Bhíma Nirdžala ekadáší. A ten den, ten den jedno z dětí dostane spalničky. Víte co to znamená? Můžete celé ekadáší vyhodit z okna, spalničky. Život ve své realitě na zemi je někdy tak daleko od úžasného oddaného ideálu, o kterém sníme. A pak se vezmeme a budeme oddaní a vychováme děti a dáme jim Krišna hračky a celá rodina budeme dělat kírtan a bude to tak úžasné a Krišnavědomé. Takhle to ale není, je to námaha, být si Krišnavědomý.

A proto říkáme, udělat plán v padesáti zjednodušit věci. V padesáti letech života. Prabhupáda nebyl fanatik. On sám ve skutečnosti začal v padesáti sedmi, což bylo trochu později. Což je také zajímavé. A potom, začneme zintenzivňovat své zaměstnání se v duchovním životě.

A svámís přicházejí k našim domovům a připomínají nám tyto věci jako blesk z čistého nebe. Ale to je proto, že my nemáme kulturu. To znamená, že ISKCONská kultura ještě nevyspěla. Když já jsem se připojil k hnutí Hare Krišna, byl jsem ženatý. Takže jsem byl v bílém oblečení v oceánu šafránu. A všichni si na mne ukazovali: pokleslý, chtivý, hospodář. To jsem obecně dostával. Byl jsem tolerován. A všichni se mi smáli. Ale nyní se samozřejmě směju já jim, protože oni jsou v bílém a já jsem v šafránu. (smích) Ale později se ISKCON přesunul do fáze grihastů. Protože to už byl oceán bílé s posledními mohykány. Ježíši, viděl jsi ho? Je v oranžovém! Jsi si jistý? Nezapomněl si ten kostým sundat z Holandského QueensDay? (smích) A opravdu byla doba, kdy se všichni ti brahmačárí z chrámu dívali na nás hospodáře: oni jsou stěží oddaní. Ale pak později, když se většina odstěhovala z chrámu, začali jsme se dívat na brahmačáríny jako: jsou pěkní, ale trochu dysfunkční, neumí se dát dohromady, ale nevadí, my je na náklady společnosti budeme udržovat. (smích) Je to v pořádku, když je jich jen pár. (smích) Je zajímavé, jak se během let to vnímání změnilo.

Věc, která možná není součástí našeho plánu, je právě vánaprasta. To je ten bod. Ale když si řeknete, že v padesáti zjednodušíte a více zduchovníte svůj život, a proto se na to připravíte. Pak to znamená, že v pětadvaceti, když se oženíte, už plánujete, že v padesáti to zjednodušíte a připravíte věci tak, abyste byli v padesáti volní pro duchovní život. Nebylo by to ve skutečnosti pěkné? Mysleli jste na to někdy takhle? Namísto studené ruky kolem krku. Vánaprasta se rázem stane něčím pěkným. A to je myšlenka písem, udělat to hezkým a ne něčím děsivým. Ó né! Něco čemu se chceme vyhnout. Něco, o čem nechceme nic vědět. A poté, jak to rozvinout? Záleží na konkrétních případech. Někteří lidé mají na sobě úplně napsáno odříkání. Nejsou ani tak typ vánaprasta ale spíše typ sanjásí. Co se na to dá říct. Jako v mém případě. Vždy to zde nějakým způsobem bylo, i když jsem byl ženatý. Vždy jsem měl tuto odříkavou náladu, takže to nebylo tak překvapivé, že se to časem stalo.
Nehovoříme zde o síle, klacku, něčem násilném. Védská kultura není vůbec násilná. Védská kultura je velice postupná, dává každému šanci, aby se připojil. Je to kultura postupných změn přirozeným způsobem. Ale ve skutečnosti, když máte v padesáti ztlumit, cítíte to tak. Přijde až do bodu: Jak dlouho ještě mám chodit do té kanceláře? Když jste ještě mladí, chcete si to dokázat. Chcete si dokázat: Já to dokážu! Ale když už je vám padesát, víte, že to dokážete, ale už to nechcete dělat, není, komu byste to chtěli dokazovat, že to dokážete. V tomto věku se každý snaží zbavit se v zaměstnání práce. V každé společnosti na to mají systém. Mladí dostanou to pobíhání a staří dostanou místo v kanceláři a přenášejí složky dokumentů a hrají si na internetu a tak podobně. A co chvíli jdou na schůzku. A součástí práce je: vypadej zaneprázdněně. Když někam jdeš, vezmi s sebou pár složek dokumentů. Pak každou chvíli pauza na kávu. To se nazývá práce. Řezat rohy. Ta tendence je zde a jeden se v tom stane expert. Takže proč nezorganizovat život takovým způsobem, aby se mohl dostat ven a zjednodušit věci v padesáti a vzít oddanou službu. To je velice pěkné. Takže vánaprasta je ve skutečnosti něco pěkného.
Nyní je otázka jak tomu dát podobu v našem životě. Jsou různé myšlenky jak to udělat. První věc je, když o tom začnete uvažovat příliš pozdě. Když o tom začnete uvažovat, když už stárnete, pak je to už pozdě, protože jste si podle toho už nezorganizovali život dříve a tak je to složitější. Proto vánaprasta není něco, o čem byste měli začít přemýšlet, až když je vám padesát, ale když je vám dvacet pět! Je to něco, co je součástí kultury a tak to pěkně funguje.

konec druhé části  

Žádné komentáře:

Okomentovat