Leicester, Anglie, květen 2012
…. A poté bráhmana, který byl samozřejmě velký oddaný, řekl
Pánu Čaitanjovi, že je připraven vzdát se rodinného života a úplně opustit
domov a připojit se k Pánovi. Takže byste si mysleli, výborně, takoví
bychom také měli být, dávat přednost Pánu před rodinnou, která je nakonec
z tohoto světa. Protože nakonec v rodině jsme spolu, hodně moc spolu,
ale jak dlouho? V Bhágavatamu je řečeno, jako stébla trávy plující
společně na vlnách řeky a časem jsou vlivem proudu oddělena. A ten bráhmana byl
připraven. Pane, já chci být věčný, já se k tobě přidám! A Pán Čaitanja
řekl ne. Ne, zůstaň doma! Co to je? To byste neočekávali. Naopak byste čekali,
že řekne ano, ano, vítej, výborně! Kdepak, zůstaň doma, zůstaň doma! A doma
zpívej Mahámantru, bez přestání. Stále zpívej svaté jméno a yāre dekha, tāre kaha`kṛṣṇa'-upadeśa;
āmāra ājñāya guru hañā tāra' ei deśa (CC Madhya 7.128) a kohokoliv potkáš,
řekni mu o Krišnovi a tímto způsobem můžeš osvobodit celou zemi. Tak jsme
trochu překvapeni, když vidíme reakci Pána Čaitanji, protože říká bráhmanovi,
aby zůstal doma.
No, a když jsme se k tomu nyní dostali, tak nám to nyní
přineslo to obávané téma: Vánaprasta. Ó né, né a znovu né. O tom už jsem
slyšel. Myslím, že když slyšíte o tématu Vánaprasta, je to intenzivní, protože
to zní jako útok. Zní to jako útok na váš život. V padesátém roce života
si utrhnout skálu pod nohama. Běž na okraj a zatáhni. Může to vyvolat takový
dojem. Ale ve skutečnosti to takové není. Jsouce přirozeně velice praktický,
budu se ptát na praktické otázky. Nebudu argumentovat s písmy a říkat, né
vánaprasta, pryč s vánaprastou, jsem proti vánaprasta. Není třeba
argumentovat s písmy, protože z dlouhodobého pohledu prohrajete.
(smích) Takže nemůžete argumentovat proti písmům a očekávat že vyhrajete. Písma
vždy vyhrají, takže co naděláme. Z dlouhodobého pohledu zrealizujete, ta
písma měla pravdu. Ale co s tím teď dělat?
Naším cílem není hádat se s písmy, ale jak to udělat?
Jak to uděláme? Oblečeme se do kůry ze stromů? Neptejte se mě jak na to, nikdy
jsem to nedělal a nevím jak na to. Dnes je slunečný den, tak půjdeme ke stromu
pro kůru. Ale jak ji dostat ze stromu v jednom kuse? Odhaduji, že získáme
mnoho malých kousků, takže naše oblečení bude z mnoha malých kousků kůry
spojených dohromady s malou dírkou uprostřed. Něco takového. Otázka je,
jak to udělat?
Vzpomínám si na první konferenci o společenském rozvoji
v ISCKONu. Bylo to velice zajímavé, protože tam byli zástupci všech
ášramů, kteří hovořili o svém životě. Vzpomínám si, že tam byl grihasta, který
říkal: „Jsem už unaven být neustále považován za podřadnou osobu“. To bylo
v době, kdy bylo více brahmačárínů, než grihastů. „Každý se na mě dívá
jako na pokleslého“. A poté hovořila jeho žena: „Víte, jaké to je zpívat mimo
chrám? A vždycky, když přijde svámí tak muset jít s dětmi pryč?“ Takto
hovořili o svých zkušenostech. A pak přišel brahmačárí a řekl: „Cítím se
neochráněn. Vždy, když někomu řeknu, že chci být brahmačárí, tak mi řekne, že
statistika je proti mně.“ A tímto způsobem to bylo zábavné dopoledne. A nakonec
přišel vánaprasta. A vánaprasta řekl: „Víte, já mám krizi identity. Já vůbec
neexistuju.“ A to to přesně vystihuje. Kde je nějaký příklad? Jak to udělat? A
co to vůbec znamená?
Jsou různé odstíny šedé. Jsou různé přístupy k tématu.
Jeden je: Jsou zde principy a pak je tu podoba, kterou tomu musíme dát.
V základu grihasta znamená, že pracujeme pro tento život. Jste mladý,
oženíte se, maminka a tatínek trochu pomohou, a to hodně pomůže. Žijete
v tom hrozném malém bytě a nemůžete se dočkat, až se přestěhujete, protože
to není místo, kde byste mohli mít rodinu. Takže vyhrňte si rukávy, život
začíná být vážný. Už není čas na hraní. Něco postavíme. A tak to pokračuje. A
nakonec se přestěhujete do většího místa. Jééé jééé jééé Dvě děti, a tak šťastni, i s verandou a zahradou, Pradyumno. (smích) A
nyní je život úplně dokonalý. Přesně takový, jaký jsi si vždy přál. A toto je
střední část života, život grihasty, těžce pracuj.
Mám takový kreslený vtip. Obrázek 1 – Dítě, a pod ním:
„příliš mladý“. Obrázek 2 – Pár, ruku v ruce a měsíc za nimi: „přiliš
zamilovaní“. Obrázek 3 – Rodina, oba manželé s šesti rukama. Ona drží děti
a nákupní tašky, on drží vrtačku Black&Decker, telefon, počítač a kdovíco
ještě. Jejich život je extrémně zaneprázdněný. A pod obrázkem je „příliš
zaneprázdění“. Obrázek 4 – Starý ohnutý člověk. Něco jako já, když chci vstát
po chvilce sezení. Uvidíte na konci. Vezme to trošku času, než se narovnám.
Křup, křup, křup, křup. A tam je napsáno „příliš starý“. A poslední Obrázek 5 –
Kříž na hrobě. A tam je napsáno „příliš pozdě“. A takto život může běžet. Nikdy
není čas.
A proto je ve védské kultuře řečeno: pañcaśordhvaṁ vanaṁ vrajet. Ve
věku padesáti let přestaň pracovat pro tento život a začni pracovat pro příští.
A jak to udělat? Dobrá otázka. Ale to je princip. Samozřejmě to znamená věci
zjednodušit. Neměli byste se ženit v 45, protože potom v padesáti je
dětem kolem čtyř, doufejme a tímto způsobem je to komplikace, protože je těžké
zpomalit. Ale když se někdo ožení v normálním věku kolem 25, potom
v padesáti už jsou děti spíše nezávislé a připravené opustit domov a doma
už je pak ticho. A to se děje. A tak je to přirozený čas, kdy si můžeme říci,
potřebujeme opravdu tento velký dům s pěti ložnicemi a tak dále? Možná ne.
Možná se můžeme uskromnit. To je ta myšlenka, když se život uklidní,
zjednodušit ho. A v ten čas strávit více času duchovním životem, to je ta
podstata. To je ta podstata. Tady ten bráhmana před Pánem Čaitanjou byl
připraven. Půjdu po duchovním životě. Ale Pán Čaitanja mu řekl: „Udělej to
doma.“ Neopouštěj domov, zůstaň doma. Věda, že ten kdo nepraktikoval odříkání
dlouhou dobu, nemůže vydržet, nemůže opustit domov, nevydržel by to. Někteří
opustí domov, ale to je až poté, co se odhodlali, kdežto jiní neopustí domov.
Takže vánaprasta neznamená nezbytně opustit domov. Ale znamená to, že život
musí být jiný, že život se musí stát zduchovnělý. Nyní už žádné uspokojování
smyslů. Nyní už žádné šaškování kolem. Nyní je čas být vážný. Nyní je čas
strávit více času nasloucháním a opěvováním.
Není to takhle: „Kolik je ti?“ „Čtyřicet devět.“ Nebylo ti
49 už loni? „Je mi 49.“ A příští rok zase. „Je mi čtyřicet devět!“ Čtyřicet
devět navždy. Není to tak, že bychom se měli bát padesátých narozenin, ale
spíše co bychom měli dělat s tím časem? Když už jsme tuto ideu, že od
padesáti let budu trávit více času Krišna vědomím, přijali dříve, pak možná
uděláte plán, že v padesáti odejdete do důchodu. Což je nakonec normální
čas pro odchod do důchodu. Ne 65, nebo jak to bývá nyní 67, či ještě déle. To je
ten divný svět, ve kterém žijeme. A ten divný svět, ve kterém žijeme, je světem
spotřebitelů. Je těžké žít jednoduše. Jako žít bez auta jen o veřejné dopravě,
hodně štěstí! Lze to, ale může to být zároveň drsné. Stát na zastávce
v dešti, například. Svět nás nezve, abychom se vyhnuli autu. Vůbec ne.
Naopak nás zve k pohodlí. Mysli na zimu. Pár minut zimy a pak už je
v autě teplo na rozdíl od autobusové zastávky. V Anglii tak často
nesněží, přestože poslední roky sněžilo. Ale můžete schytat ten déšť
s ledovým větrem dujícím do autobusové zastávky. Já jsem z Holandska
a tam je to podobné, tak vím, jaké to je. Svět není navržen pro jednoduchý
život.
konec první části
Žádné komentáře:
Okomentovat