Jednou Prabhupáda sešel ze schodů, a když byl dole u
schodiště (slyšel jsem to od Trivikramy Maharádže, osobně), udělal malou
piruetu a řekl, „Můj duchovní mistr ze mě udělal diamant!“ a zářil radostí.
Úplně zářil! Prostě průzračné medium Pánovy milosti. Tak kdy, ach kdy přijde
čas, kdy přestaneme být lakomci přemýšlející „ach moje pohodlí, ach má mysl,
ach moje pocity, ach mé touhy, ach takhle to nemohu dělat, já hrozně potřebuji
něco pro sebe...“ Kdy ach kdy přijde ten den, kdy dáme a použijeme vše, co
máme, všechen talent, co nám Krišna dal, abychom dávali vědomí Krišny? A čím
víc vědomí Krišny rozdáme, tím víc nás Krišna zmocní, tím víc sil objevíme a
tím víc schopnosti zdolat hmotnou energii. A bezpochyby budeme úspěšní. Prabhupáda
byl tak odvážný. Mukundovi řekl v Chicagu, kde se letiště jmenuje ‚Letiště
O’Hare‘:„Běž za ředitelem letiště a řekni mu, ať ho nazvou letiště O Hare
Krišna!“ Mukunda řekl „Ha ha ha, dobrý vtip.“ Ale nebyl to vtip. Mukunda to
neudělal. Nemyslím, že by to udělal někdo z nás. Ale co kdyby se nám to
podařilo? Prabhupáda byl tak odvážný. Takže my taky musíme být odvážnější. To
je potřeba, ačkoli naše myšlení, cítění a chtění takové není.
Kadamba Kánana Svámí, Melbourne
Žádné komentáře:
Okomentovat