Přirozený tanec

Bohatství duchovního světa je v obrovské lásce každého jednotlivce a v extázi ve zpívání Krišnových jmen a poté přijímání prasádam, transcendentálního jídla. A my zde činíme to stejné. Z toho můžeme vidět, že proces a cíl jsou stejné, což je zajímavé. Pán Čaitanja nám dal dokonalý proces, dokonalé činnosti, ale protože my nejsme dokonalí, nedokážeme ho okamžitě vykonávat. 

Na počátku, když jsem byl vlastně poprvé v chrámu, jsem tak stál při probíhajícím kírtanu a někdo, kdo stál vedle mě, mi řekl: „Tancuj!“. A já jsem tak nějak odpověděl: „Tanec? Proč bych měl tančit?“ (Maharáj dále dodává legračně) Znáte to, on nebyl John Wayne abych tančil. Tancuj! Tancuj! Tancuj! Neměl žádné kolty. A když neměl žádné zbraně, proč bych měl tančit? (publikum se směje) Tančím, jedině když mi nějaký chlapík střílí pod nohy, pak tančím, tančím, tančím! (publikum se dále směje) Ale on nevypadal, že by měl nějaké pistole u pasu, a tak jsem nebyl připraven tančit. Budu tančit, jen když mě k tanci vyzve někdo opravdu krásný! Pak bych mohl jít tančit. Půjdeš si se mnou zatančit? Pak bych možná šel. Tehdy samozřejmě... Nyní už vůbec ne! (publikum se směje) Ale tak to tehdy bylo. Takže jsem prostě netančil, když mě k tomu nějaký chlapík vyzval. Netančil jsem s klukama. (smích z publika) Nedokázal jsem se k tanci tehdy jinak vztahovat. Ale později, a netrvalo to dlouho, to byl ten správný rytmus a moje chodidla začala přirozeně sama podupávat a než jsem se nadál, už jsem tančil. A bylo to ve skutečnosti velice příjemné! A takové je přesně tohle vědomí Krišny! Toto hnutí Pána Čaitanji je přesně takové!

Kadamba Kánana Svámí, 14. března 2009, Stockholm, Švédsko

Přeložil Madhu Pandit dás

Původní článek v angličtině zde.

Lék na hmotné touhy

Otázka: Stává se, zejména v životě hospodáře, že touhy po uspokojování našich smyslů převezmou naši pozornost, přestože se snažíme udržet Krišnu v centru. Roky nevyhnutelně plynou a tyto touhy stále nejsou očištěny, navzdory našemu praktikování. Co by měl oddaný v takové situaci dělat, aby zintenzivnil ten proces dosažení hlubokého Krišna vědomí?

Ve všech ášramech jsou hmotné touhy. Jen pokud jsme plně probudili svoji připoutanost ke Krišnovi, hmotné touhy odejdou, nikoli dříve. Takže je to skutečně o probuzení naší připoutanosti ke Krišnovi, co si sami sobě nedovolujeme dělat. Je to téměř jako bychom my sami byli vědomě těmi překážkami. Je to jako bychom sami sobě říkali: „Ne, nebudeme oceňovat Krišnu, protože jdeme raději trávit čas se svými hmotnými touhami!“ Tyto hmotné touhy jsou tak silné. Tyto hmotné touhy máme stále na mysli a systematicky o nich přemýšlíme, každou vteřinou během dne nemyslíme na Krišnu! Můžete zpívat šestnáct kol a nepomyslet přitom na Krišnu! Můžete číst a zároveň u toho spát a nemyslet na Krišnu a nevzpomínat na Něj!

Zdá se, že toto právě celou dobu děláme! Někdy dávám příklad mysli (zpěvně na melodii Govindam – vítání Božstev): „Govindam, adi purusam … co bude dnes k snídani!?“ abych poukázal na to, jak moc můžeme být nepozorní v mysli a jak jsme v duchovním životě silou zvyku rozrušení. Takže se staňme více vědomými si toho, co právě děláme. Můžeme ve skutečnosti začít oceňovat Krišnu trošku více a udělat si z toho zvyk. Je to rozdíl a pomáhá to. Tolik pěkných věcí se stalo a děje v našich životech a my bychom o těchto pěkných věcech měli uvažovat a trénovat se v jejich popisování.

„Božstva vypadají tak pěkně, jaký krásný daršan, tak hezké šaty, kdopak je asi navrhnul? A kdo takto Božstva oblékl? Kdo vytvořil ty květinové girlandy? A všechny ty ostatní dekorace jsou také skutečně krásné!“

Jen musíme přestat být negativní a raději být pozitivní, rozpoznat ty pozitivní věci a vyjádřit je. Čím více toto učiníme svým zvykem, tím více zrealizujeme, že je zde tolik chuti. Ale pokud to nebudeme dělat, zjistíme, že celý ten čas jsme dělali věci jen externě, vše jsme dělali, ale vůbec jsme to nevychutnali, protože jsme jednoduše byli nepozorní ke Krišnovi. Tímto způsobem vše, co můžeme vidět, je jen: „Boj, zápas, námaha… hmotné touhy! Ó, tolik námahy a boje s nikdy nekončícími hmotnými touhami!“

Hmotné touhy. Analyzujme je – co tam je, co je to? Co je tak dobrého v hmotném světě? Nový telefon… Je opravdu tak dobrý? Skutečně! Nová manželka… Lepší než ta předchozí? Ne, je to stále v podstatě stejné. Takže musíme vědomě oceňovat všechny ty dobré věci, které máme a čím více to děláme, tím více tyto hmotné touhy budou vypadat bezvýznamněji. Ale pokud jsme negativní vůči duchovnímu životu, znamená to, že ho dostatečně neoceňujeme. Takže bychom měli více oceňovat všechny ty báječné věci ve vědomí Krišny – to je tím lékem.

Kadamba Kánana Svámí, 20. října 2015, Chowpaty, Indie, ŠB 10.69.41

Přeložil Madhu Pandit dás

Původní článek v angličtině zde.

Cesta k lásce

Prabhupáda použil přirovnání dopravy k duchovnímu životu a já mám tuto metaforu rád. Je to takhle... Začínáte řídit v noci, když nejsou kolem žádná světla a je naprostá tma. Na silnici nevidíte vůbec nic kromě bílých čar na okraji. Jsou tam ty bílé čáry na krajích a vy řídíte mezi nimi. To jsou bílé čáry regulativních principů, pravidel a usměrnění a vše je v tu dobu o těchto pravidlech a usměrněních. Obdobně existují také pravidla silničního provozu. Držíte se na určité straně silnice, do určité rychlosti, je mnoho takových pravidel, jako například jednosměrné ulice a podobně, vše proto, aby nás to usměrnilo. A všechno toto poznání nám pomůže, abychom do ničeho nenarazili.

A jak pokračujeme v jízdě, slunce se přehoupne přes horizont a všechno se změní, protože v tu chvíli je už vidět krajina. „Ó, jaká krásná hora. Podívej na tamto jezero. Vypadá dobře. Toto není špatné místo.“

A tak jedeme dále, stále mezi bílými čárami, ale soustředění na ně už není výhradní. Jak děláme pokrok, regulativní principy zůstávají, ale nejsou už tím hlavním, co udržuje naši pozornost.

Protože my jsme v Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny, nejsme v Mezinárodní společnosti pro regulativní principy. Kdybychom jen byli, pak bychom mohli strávit celý den pozorováním se navzájem a poukazováním, (s indickým akcentem): „Tyto věci nejsou správně. Toto není dobře. Ne. To je špatně. Je mi líto, ale toto je špatně, protože podle Nektaru Oddanosti…. Není to dobře, toto podle Nektaru Oddanosti není povoleno…“ Ale co naděláme! Tyto věci jsou zde.

Je mnoho pravidel a usměrnění a my můžeme strávit celé dny hlídáním se navzájem a mít takovou zajímavou společnost, kde každý hledí na svého souseda ve snaze nachytat ho při porušení nějakého principu, a když se to stane, hned to všem říci, protože toto nás samotné posune na úroveň nadřazenosti! Potom jsme výše než on. Pravidla a usměrnění takto mohou být velmi populární. Je to mocný nástroj jak se povýšit nad ostatní, a takto byla Indie také lapena do této pasti, protože tohle v podstatě dělají smartové. Smarta brahmanové jsou přespříliš připoutaní k pravidlům a regulacím. Je to nazváno niyam agraha, vše je jen o pravidlech a usměrněních.

Pravidla a regulace mají sloužit k vyššímu významu, rozvinutí vědomí Krišny. My tato pravidla a regulace následujeme, ale vědomí Krišny je konečnou cestou lásky. Je to cesta lásky, cesta probuzení lásky!

Kadamba Kánana Svámí, 3. května 2016, Vrindávan, Indie, BG 3.34

Přeložil Madhu Pandit dás

Původní článek v angličtině zde.

Milujeme Krišnu více, než si myslíme!

Můžeme říct, že moc nemilujeme zpívání japy, ale pokud by vláda vydala nařízení, „Je zakázáno zpívat japu! Chantování je zakázané!“ Náhle byste měli daleko více lásky ke zpívání, než si myslíte. Kdežto nyní je zpívání, „Ó.... Musím zase znovu zpívat japu.“ Ale pokud by to bylo zakázané, pak bychom si byli najednou velice vědomi Krišny.

Já jsem to také takhle zažil, protože jsem od přírody milovník svobody. Když jsem četl Prabhupádovu Bhagavad-gítu takovou, jaká je, ty jeho významy mě drtily. V podstatě mi říkaly, že smysl života je odevzdat se Krišnovi, a pokud to nedělám, tak nejsem upřímný. Takže jsem se zdráhal, ale přijal. Ale pak zde bylo to Hnutí Hare Krišna, což byla jiná věc. Přijmout učení a filozofii je jedna věc, ale přijmout hnutí s jeho autoritami a strukturou a vším ostatním, to pro mě bylo obzvlášť těžké. Byl jsem vždy duchem svobodomyslný a stále jím ještě dost jsem.

Avšak po několika týdnech, co jsem se nakonec přidal, jsem si vzal z chrámu na nějakou dobu dovolenou. Ale poté jsem zjistil, že jsem se stal v chrámu tolik vědomým si Krišny... V chrámu jsem nebyl vůbec, ale v momentě, kdy jsem chrám opustil, jsem nemohl přestat o Krišnovi hovořit - stále, s každým. Nechtěl jsem hovořit o ničem jiném. Byl jsem si mnohem více vědomý si Krišny, než jsem si vůbec myslel. Takže ve skutečnosti milujeme Krišnu mnohem více, než si myslíme.

Kadamba Kánana Svámí, 3. května 2016, Vrindavan, Indie, BG 3.34

Přeložil Madhu Pandit dás

Původní článek v angličtině zde.

Potěšen v srdci

Potřebujeme požehnání duchovního mistra. Je řečeno, že bychom se měli snažit duchovního mistra potěšit. Takto to vypadá z pohledu žáka. A nyní jsem se nad tím snažil přemýšlet z perspektivy gurua – žák musí gurua potěšit, co to tedy znamená!? Znamená to, že guru musí být potěšen, pokud žák slouží do určité rozumné míry, která je obecně považována za chování oddaného? Měl by být takto duchovní mistr potěšen, nebo by měl být skutečně potěšen v srdci?

Hluboce jsem o tom přemýšlel a došel jsem k závěru, že vztah gurua  a žáka je založen na pravdě a ničem jiném než pravdě. Jedině, když je to veskrze pravdivé, bude to fungovat: když je duchovní mistr pravdomluvný a žák je také naprosto pravdomluvný. To je vlastně to, co mezi sebou máme – PRAVDU! A tak jsem o tom přemýšlel a našel jsem pravdu, že duchovní mistr musí být skutečně potěšen, potěšen ve svém srdci.

A řeknu vám – Je těžké mě potěšit (smích)! Vždy jsem byl takový – trochu zkažený, takže nebylo lehké mě potěšit, protože jsem chtěl vždy všechno dokonalé a nic menšího než to!

Kadamba Kánana Svámí, 5. září 2015, Ljubljana, Slovinsko, lekce k zasvěcení

Přeložil Madhu Pandit dás

Původní článek v angličtině zde.

Modlitby k Nrsimhadévovi

Pán Nrsimhadév je vigna vinása – ničitel překážek na oddané cestě. Šríla Bhaktivinód Thákur napsal tyto dvě knihy – Navadvíp-Dhám-Mahátmyu, která popisuje parikramu Šrí Dhám Majápuru, a poté napsal Navadvíp-Bháva-Tarangu, což je kniha, která navštěvuje totožná místa jako Navadvíp-Dhám-Mahátmya, ale tentokrát Šríla Bhaktivinóda nepopisuje ona místa a čemu jsou zasvěcená, ale popisuje vnitřní zážitky na těchto místech. Právě proto je pojmenována Navadvíp-Bháva-Taranga. Taranga znamená vlny nebo vlny bhávy které jsou prožívány v Navadvípu, odlišné emocionální stavy!

A poté popisuje cestu do Nrsimha Pali, též známého jako Nrsimha Tírtha, místa zasvěceného Pánu Nrsimhadévovi. Následně se Šríla Bhaktivinód Thákur modlí k Pánu Nrsimhadévovi, aby odstranil všechny překážky z oddané cesty, aby se mohl plně zaměstnat ryzí oddanou službou Rádě a Krišnovi.

A proto hlavním důvodem uctívání Pána Nrsimhadéva není naše ochrana.  Nebo alespoň nikoliv ochrana před vnějším nebezpečím, nikoliv ochrana od všech druhů Hiranjakašipuů, kteří žijí v sousedství nebo kdekoliv jinde. Dobře, možná do určité míry ano, ale to je druhotné.

Hlavně se snažíme překonat démonské sklony v nás samotných a Pán Nrsimhadév jako vigna vinása, očišťuje nás od znečištění a odstraňuje překážky. Sarva vigna vinasa, všechny překážky na cestě oddané služby jsou odstraněny, o to se modlíme, a to je také velice pěkná Prahládova modliba.

Kadamba Kánana Svámí, 2. května 2015, Simhachalam, Německo, Šrímad Bhágavatam 5.18.8

Přeložil Madhu Pandit dás

Původní text v angličtině zde.

Udržet to jednoduché

Bhagavad-gítá je velice jasná – neměli bychom plýtvat svým časem na pokusy ovládat hmotnou energii a činit jí příznivější pro náš pobyt v hmotném světě. Raději bychom měli porozumět tomu, že náš pobyt v hmotném světě je dočasný, a proto bychom měli minimalizovat naše využívání hmotné energie a udržovat věci jednoduché, abychom měli dostatek příležitostí zaměřit se na kořeny naší skutečné existence, zaměřit se na Krišnu – Nejvyšší Osobnost Božství.

Musíme tedy zbraní odpoutanosti skácet tento strom samsáry (hmotné existence), tento asvattam, banyánový strom, který nám nenabízí žádnou budoucnost. Odpoutanost je v tomto světě nezbytná. Tu ale není jednoduché rozvinout. Védský model poukazuje na phalgu vairagyu. Pokud pojedete v Indii do státu Bihár, kde můžete navštívit město Gaya, je tam řeka Phalguna. Byl jsem tam a tato řeka je viditelná jen jako vyschlé koryto původního řečiště. Pokud tam však budete kopat  trochu do hloubky, asi třicet centimetrů, naleznete vodu. Je to totiž podzemní řeka. A obdobně phalgu vairagya popisuje skryté touhy, které přetrvávají, když se snažíme být odpoutaní, když se snažíme obrátit se zády k hmotnému světu. Musíme se před nimi ochraňovat.

Kadamba Kánana Svámí, 20. března 2016, Druban JAR, Lekce na nedělním programu

Přeložil Madhu Pandit dás

Původní text v angličtině zde.