Když jsme v duchovním životě noví, myslíme si, že děláme pokrok - cítíme, že stoupáme, že se věci mění, cítíme, že náš život se mění, cítíme, že to myslíme vážně... Ale potom jsme zapojení delší dobu a cítíme, že neděláme vůbec žádný pokrok. Proč?!
Na začátku je náš pokrok velmi znatelný. Je to o tom, kolik následujeme principů - tři, čtyři, dva? Nebo kolik kol zpíváme? To lze změřit. Ale později je to jiné, protože pak už je to o úrovni očištění srdce, což se měří obtížněji.
Kultura uctívání Krišny existuje v Indii již celá staletí. Uctívání Krišny bylo zachováno v rámci kultury, ale jaký je stav srdce? To je jiná věc. Nezískáte to ze samotné kultury. Kultura k tomu přispívá, protože v rámci ní je zde respekt a uctívání Krišny a dokonce i Jeho jméno, ale stav srdce je to, co Krišnu zajímá. Na konci Bhagavad-gíty (18.66) Krišna říká, abychom se Mu odevzdali - sarva-dharman parityajya, mam ekam saranam vraja.
Toto téma odevzdání se je velice obsáhlé. Je velkou výzvou dostat se na úroveň odevzdání. Opravdu říct: "Odteď jen Krišna!" Jinak je zde nebezpečí, že budeme myslet na jiné způsoby přijímání útočiště. Proto čím více přijmeme útočiště u svatého jména, tím méně budeme potřebovat přijímat jej v ostatních věcech.
Ranní přednáška, prosinec 2010, Kapské Město, JAR
Původní text v angličtině zde
Žádné komentáře:
Okomentovat