Upřímnost a odevzdání

Kadamba Kánana Svámí, 9. května 2014, Bhaktivédanta Manor, Anglie, ŠB 8.23.3-6

Vždy jsem si o sobě myslel, že jsem duchovnější než ostatní lidé. Co nadělám! Měl jsem trošku více duchovního zájmu než průměrná osoba. Ve skutečnosti jsem si o sobě myslel, že jsem velice duchovní. Ale potom jsem viděl různé skupiny praktikující jógu. I na té józe jsem viděl, že většina z nich to dělá jen kvůli prestiži.

Byl jsem v Himalájích, tam, kde žijí Tibeťané. Setkal jsem se všemi Tibeťany u čajového stolku, kde jsme si po ránu dávali čaj a trošku horkého chleba s máslem, což jsem si tenkrát myslel, že není špatné. Ale pak ti lidé říkali: „Jdeš do knihovny? Tibetské knihovny? Už studuješ Tibet? Chodíš na kurzy meditace? Jakou děláš úroveň? První nebo druhou?“ (Britským přízvukem) Pak někdo řekl, že první úroveň. A někdo jiný odpověděl. „Ó ano, je to svým způsobem obtížné, že ano? Vzpomínám si na to, jak jsem tím procházel.“ A já jsem si pomyslel, „Ó můj Bože, opět se jen porovnáváme se sousedy!“ A tak jsem se tam odtud chtěl dostat pryč. „Ó zrcadlo, zrcadlo na stěně, kdo je ten nejduchovnější ze všech?“ Ale lišil jsem se od nich vůbec?

Nicméně jsem se nakonec dostal k oddaným a ti byli příliš duchovní, příliš vážní! Myslím, že tihle Hare Krišna byli prostě příliš; oni tomu byli úplně oddáni. Šokující! A já měl pocit, že se na mě přišlo, že bylo odhaleno mé nedostatečné odevzdání. Když jsem to zjistil, tak jsem se neodevzdal, ale žil jsem s tím pocitem viny. Žil jsem s tím pocitem viny, že jsem pod jejich úrovní, že mohu dělat více.

A poté jsem četl Bhagavad-gítu od Šríly Prabhupády, zatímco jsem kouřil cigarety a foukal kouřové kruhy skrze kouřové kruhy. Co se dá dělat, tohle se prostě v hmotném světě dělá. Četl jsem Bhagavad-gítu a myslel jsem si, „Ano, ano, ano… Toto vše už znám“ ve své aroganci, ale potom mě pokaždé slova Šríly Prabhupády mi dávala co proto.

Ta slova mi dávala co proto, protože volala po mém odevzdání a já jsem se považoval za upřímného. A pak jsem přemýšlel, že pokud to neudělám, jak se mohu dále považovat za upřímného!? A stejně jsem se neodevzdal. A bylo to těžké žít sám se sebou po tomhle… snažit vidět sám sebe jako upřímného, protože to je těžké, když nejste upřímní. Každý si o sobě rád myslí, „Já jsem naprosto upřímný.“ Takže to bylo těžké. Ale nakonec mě to dostalo. Jednoho dne to přece musím udělat. A pak, v jednu chvíli jsem si už řekl: „Dobře, tak JÁ TO UDĚLÁM!“.

Původní článek v angličtině zde.