Stane se to!

Krišna je všepřitažlivý a tak či onak musíme být přesvědčeni, že když se s Krišnou budeme srdužovat, pak jednoho dne začneme být přitahováni. Ačkoli zatím tolik přitahováni nejsme, jenom trošku, ale stane se to - nevyhnutelně. Nemůžeme se tomu vyhnout. Pokud pouze strávíme trochu času s Krišnou, automaticky se rozvine přitažlivost. To je zásadní bod, jelikož tady vidíme, že se to děje samo od sebe a že to nemusíme nějak udělat a tento pocit si vnutit, vyprodukovat tento pocit přitažlivosti ke Krišnovi...ne, prostě se sám objeví, pokud pouze prokazujeme službu, pokud se prostě staneme součástí sankírtanu nebo oslavování Krišny - ať už mluvením, zpíváním, zařizováním uctívání Krišny - to vše je součást opěvování Krišny.

(Kadamba Kánana Svámí, 17.1 2012, Rádhadéš)

Naplnit náš život Krišnou

Můžeme se dívat na světské filmy a když je tam scéna, která je trochu moc, řekneme: „Na tu já se nedívám. Opravdu mě to neovlivňuje. Nemají na mě vliv. Nic to se mnou nedělá.“ Tvoří se semínka, a vzejdou někde jinde...později. Takže ohledně tohoto principu semínka musíme být opatrní. Stejně tak někdo může studovat májávádskou literaturu jen proto, aby získal argumenty k jejímu poražení. Pak je tu prvek, že se staneme májávádím, později se jím můžeme stát! Jsou příklady oddaných, kteří to přesně udělali a později se z nich stali májávádí.

Takže vaišnavové by měli svůj čas prostě naplnit Krišnou, a obecně řečeno s ostatními věcmi bojovat – jako kupříkladu se světskými filmy – bojovat s těmito věcmi, když je tak těžké jim odolat. Což jednoduše znamená, že nejsme dost zaneprázdněni činnostmi ve vědomí Krišny! Protože když jsme dostatečně zaměstnaní, pak na takové věci není čas. Vidíte, takže to není problém, ale znamená to, že náš duchovní život a naše kultivace jsou skrovné – náš život jsme dostatečně nenaplnili Krišnou a to je ve skutečnosti případ mnoha. Samozřejmě, u mnohých z nás je v našich životech nějaký Krišna, ale měli bychom opravdu o hodně víc přidat! Mohou tu být nevyhnutelné záležitosti jako práce, kde může být těžké být neustále zaneprázdněný Krišnou, ačkoli se to některým oddaným daří dobře. Znám někoho, kdo v práci překládal knihy pro BBT, což bylo dost knih, ale ne každému mohou takové věci projít. Ale my nemluvíme o práci, ale o zbytku času, který bychom mohli naplnit více nasloucháním o Krišnovi, více vzpomínáním na Krišnu a poté ostatní věci automaticky zmizí!

Majápur, listopad 2011

Závěr z manželství

Otázka:

Ve významu (SB 7.14.1), Prabhupáda nejdříve vysvětluje brahmačárí, vánaprasta a sanjás ášramy a poté nakonec říká, grhasta ášram je pro ty, kteří jsou příliš připoutáni k sexuálnímu životu. To zní jakoby jediný důvod grhasta ášramu byl chtíč. Je to tak?

Odpověď:

No, obecně řečeno je to tak. Ale někdy, i seberealizované duše přijdou do grhasta ášramu aby naplnili záměr Pána, to se také stává. Šrínivása áčárja, například, měl dvě manželky, ale byl plně seberealizovaný; viděl duchovní svět. To byl Pánův plán. Ale pro většinu z nás, vy víte…

Věc je ta, že jste dokonale šťastní sami o sobě a pak náhle začnou vyvstávat sexuální touhy a následně přijdou touhy po vztahu s někým. Někteří lidé mohou namítnout, že to není jen o tom, je to také o vztahu. Dobře, souhlasím, že vztah je důležitý. Nemůžeme být v tomto světe sami, potřebujeme ostatní, ale myslím, že manželství, a říkám to po 24. Letech co jsem to zkoušel, manželství je nepřirozená dohoda.

Vysvětlím proč. Myslím, že dát někomu jinému tolik práva k zasahování do vašeho soukromí je příliš. Podívejte, když nejste za nikoho ženatí/vdané, můžete pěkně zdvořile říci: Děkuji ti moc. Potřebuji teď trošku času pro sebe.

Ale toto nemůžete říci své ženě…. Myslím, no můžete, ale můj Bože, co přijde potom!

Nikdy se mnou netrávíš čas... absolutně tě nezajímám.... jseš naprosto chladný a bez zájmu… vždycky jsi zaměstnaný jinými věcmi!

A vy si myslíte: Chci pouze dokončit svá kola.

Nedovoluje to soukromí, které přirozeně potřebujete. Je to velice intenzivní. Je to nepřirozená dohoda, toto omezení soukromí. Co se týče společnosti, myslím že je třeba, ale pro to bych manželství jako řešení nedoporučoval.

SB 7.14.1, Cape Town, Jižní Afrika, 20.12.2011

Původní článek v angličtině je zde.

Do hloubky duše

Nedávno se oddaní z Prahy přestěhovali do jiného chrámu. Po tolik let byl chrám v té stejné ulici a byl nabitý, i když to byly dva domy, přesto byl nacpaný. Když se nakonec odstěhovali, sousedé určitě oslavovali. Pravděpodobně měli nějakou párty, když oddaní tu ulici opustili, ale život všech těchto sousedů (ať se jim to líbí nebo ne) se změnil účinkem tohoto hnutí. Nikdy nebudou moci zapomenout, protože to udělalo na jejich mysl trvalý dojem. Takže se to dotklo hloubky jejich duše!

Mnichov, 30.12.2011

Ukotvení slibů

Musíme vybudovat velice pevný duchovní život. Sliby samy o sobě nedrží. Stejně jako hůlka zapíchnutá do písku nedrží moc pevně, dokud jí neukotvíme do pevných základů. Buď ji musíte ukotvit do velkého betonového bloku v zemi, nebo musíte umístit tyče na všechny čtyři strany pro její ukotvení, jinak časem spadne. A tuto nutnost ukotvit nalézáme ve slibech duchovního života také. Potřebují podpůrné tyče a základy a potom tlaky hmotné přírody tyto sliby nesrazí dolů. Zajímavé na tom je, že to, co bylo relativně jednoduché na počátku…. Na počátku následujete tyto pravidla na základě síly odhodlání a ono to funguje. A jak běží čas, zjistíte, že pro udržení těchto slibů musíte dělat více než dříve. Když děláme pokrok, myslíme si, že můžeme dělat méně, ale ve skutečnosti ne, musíme pro udržení těchto slibů dělat časem více. To je zajímavý bod a musíme ho mít více a více na zřeteli.

Prosinec 2011, Cape Town, Jižní Afrika

Původní článek v angličtině zde.

Touha po uznání

Dokud toužíme po uznání, znamená to, že chceme být oslavováni a pak nemůžeme oslavovat Krišnu. Pak nemůžeme moc dlouho zpívat – zpíváme chvíli a pak už ta kola chceme mít hotová. Ale čím méně hledáme uznání pro sebe, tím víc můžeme zpívat a tím více můžeme opěvovat Krišnu. Proto jsou ve třetím verši šíkšáštaky tyto body spojeny: musíme být pokornější než stéblo trávy, snášenlivější než strom a musíme být připraveni prokázat veškerou úctu ostatním. Pak můžeme zpívat Svaté Jméno neustále, kirtaníjah sadí harih. Takže toto je velký nepřítel v duchovním životě – uznání. Tak či onak musíme rozbít falešnou pýchu na naše hmotné atributy.

(Kadamba Kánana Svámí, Mnichov, prosinec 2011)

Bhakti-kalpataru

Obecně řečeno...je to matoucí téma, že vaišnavové se vždy považují za nejpokleslejší. Představují se tak, že nemají žádné kvalifikace a tak dál. Ale píseň Šríly Bhaktivinódy Thákura „Bhakti-kalpataru“ v podstatě toto téma objasňuje, a to sice: „Od svého duchovního učitele jsem obdržel tento strom, který plní všechna přání, ale mým hrubým chováním jsem zakryl jeho sílu a proto se nyní nemanifestuje celá síla tohoto stromu. Ale tento strom může být vzkříšen ve společnosti oddaných.“ Takže toto je velice důležité pojetí – vidět jak jsme na jedné straně obdrželi milost, jak máme co dát, jak může vaišnava hodnotně přispět světu, a zároveň na sebe pohlížet jako na úplně nekvalifikované, jako na nejpokleslejší, jako na hlupáky, jako na nevědomé děti, jako na postrádající inteligenci a všechny tyto věci, které řekl v prvním úvodním verši. Všechno dává smysl, pokud si myslíte: „Ano, jsem naprosto bez kvalifikací, ale přece proč? Je to milost Pána a mého gurua, to mi dává ten nejhodnotnější klenot!“ Toto je velice důležitá věc ohledně pokory – jak funguje vaišnavská pokora. Jak se můžeme vidět jako nejpokleslejší a přesto žít ve velkém štěstí díky obrovské a neomezené milosti, která nám tak či onak opravdu pomáhá!

(Kadamba Kánana Svámi, Majápur, listopad 2011)