Význam zpívání je přijímat útočiště. Každý v tomto
světě potřebuje útočiště, to dobře víme. Ale kde jinde je naše útočiště než u
Krišnových lotosových nohou! Taková je situace...neexistuje žádné jiné
útočiště! Všechno ostatní je iluzorní útočiště. Skutečné bezpečí a útočiště
najdeme u Krišny a to je podstata duchovního života.
Když jsme v duchovním životě noví, tak si myslíme, že
děláme pokrok...cítíme že děláme pokrok, cítíme, že se náš život mění, cítíme,
že se stáváme vážnými. Ale když už jsme zapojeni nějakou delší dobu, cítíme, že
už žádný pokrok neděláme. Proč je tomu tak? Na začátku je pokrok dobře
měřitelný. Je to o tom, kolik zásad následujete – tři, čtyři, dvě? Nebo kolik
kol zpíváte. To se dá změřit. Ale později je to jiné, protože pak je to o stavu
čistoty srdce, což je obtížnější změřit.
V průběhu staletí v Indii existovala kultura
uctívání Krišny. V rámci této kultury bylo uctívání Krišny uchováno. Ale
co stav srdce? To je jiná záležitost. To nedostanete ze samotné kultury.
Kultura má svůj podíl, protože v kultuře je úcta ke Krišnovi, uctívání
Krišny a dokonce i Krišnovo jméno. Ale to co Krišna chce je stav srdce. Na
konci Bhagavad-gíty (18.66) Krišna říká, abychom se mu odevzdali:
sarva-dharman parityajya, mam ekam saranam vraja
Toto téma odevzdání je velmi široké. Je to velice velká
výzva zhostit se toho úkolu. Slutečně říct „Teď jen Krišna!“ Jinak je to Krišna
a moje kreditní karta! To nebezpečí tady je a potřebujeme přemýšlet o jiných
způsobech přijetí útočiště. Proto čím víc přijmeme útočiště u Svatého Jména,
tím méně budeme potřebovat vzít útočiště u jiných věcí.
Jižní Afrika, 2010
Žádné komentáře:
Okomentovat