Toto je důležitý bod. V tomto hmotném světě si jistě můžeme užívat, ale nemůžeme být šťastní. To je ten hlavní princip. Sex nám může bez pochyby dát požitek, ale nemůže nás udělat šťastnými. Materialisté v tomto nedokáží rozlišovat. Čehokoliv si požívají, myslí si, teď jsem šťastný. A když trpí, myslí si, nyní jsem velice nešťastný. Ovšem navzdory veškerému materiálnímu požitku necítí žádné plné uspokojení. Žádný pocit: “nyní už toho mám dost“. Nikdy to nenaplní naše potřeby. Nic v hmotném světě je nemůže naplnit. Přestože iluzorní energie funguje takovým způsobem, že se dočasně zdá, že ano. Jen se zdá se, že ano. Ale Šríla Bhaktisiddhánta říká: „Potkali jsme někoho nového a zdá se nám, že má nekonečně mnoho dobrých vlastností, jako oceán. A po chvíli jdeme okolo, po břehu toho oceánu a vidíme, že to je vlastně jen malý rybník. A už nemáme zájem vidět tu osobu znovu.“ Takto můžeme vidět definici zamilování se a vystřízlivění. Je to velice zajímavé jak v hmotném světě máme tolik mnoho představ. Myslíme si, že někdo je nekonečný jako oceán.
A ukáže se, že je to jen malý rybník. Protože my nevidíme věci, tak jak jsou, ale promítáme si vlastní touhy do reality. A říkáme si ano! Ano, ano, ano. Ano, toto je ta odpověď. To jsem vždy chtěl, definitivně je to ono. Konečně. Ano, ano, ano, absolutně to je ono. Našel jsem to. Jenom abychom si po chvíli uvědomili: No, možná ne tak úplně. Možná... No zase jsem to asi minul. Ach podívejte, téměř... a nebo taky vůbec ne. Myslím tím, že Romea a Julii po pár letech o letní večer můžeme slyšet tady v Amsterdamu. Tady je verandová kultura. Zdejší domy v ulicích nemají žádné zahrady. Takže co se děje v létě v Amsterdamu? Obyvatelům Amsterdamu je to fuk. Oni si prostě vezmou celou domácnost ven na verandu. A objeví se tam pohovka a televize. A muž tam sedí se svým malým televizním stolkem a pivem v nátělníku bez rukávů a drbe si potící se břicho, zatímco se dívá na fotbal nebo něco jiného. A mezitím se ona vyhrabe z okna, vystrčí hlavu s natáčkami ve vlasech. A tímto způsobem Romeo a Julie něco cestou ztratili. Otázka je co. Legenda o Romeovi a Julii nicméně pokračuje dál a dál. I v chrámu máme bhaktu Romea a bhaktin Julii s Rádhou a Krišnou v pozadí. To také pokračuje. Co se na to dá říct? Setkali jsme se v Góvindě! Óó, tak romantické. A já si to stále pamatuji, halva byla v ten den růžová. Romance, jen vysnívání dalších příchutí do reality. Jen jednoduše přidávání barev, vůní, kvůli naději. Ohh, opravdu doufám, že nyní přijde to moje štěstí, ano ano. Říkají, že když něco nechcete vidět, tak to nevidíte. Je příběh o Kolumbovi. Když poprvé plul přes oceán a byl už před pobřežím Severní Ameriky. Místní obyvatelé neviděli ty lodě, prostě je nemohli vidět. Jejich mysl ty lodě blokovala, protože nikdy předtím něco takového neviděli. A tak, přestože je viděli, mysleli si: ne, to nemůže být skutečnost. Mysl to upravila, a oni je neviděli. Rozumíte? A takto je to zaznamenáno v historických knihách. Toto je velice zajímavý fenoném, jak nemohli ty lodě vidět. Ta síla mysli vidět, nebo nevidět. A stejným způsobem vidíme osobu a nevidíme všechny její chyby. A všichni ostatní říkají, jsi slepý? To to nevidíš? Jen se na tu osobu podívej! Podívej! Ohh.. ahhh.. ano já se dívám. Ó Bože! Pojď zpět na zem! Buď realista! To mohou ostatní říkat. Ale nic nefunguje na osobu, která doufá, že se její touhy naplní. Mám příběh o tom chlapci, který byl zamilovaný do dívky a tak koupil pugét růží a šel za ní. Ona bydlela v ulici „V ráji“ a on šel k jejímu domu a zazvonil. „Ding dong ding dong“.. zahrála hudba.. Ona přišla ke dveřím. Otevřela je a řekla: „Co tady děláš!? Růže? Jsem alergická na růže!“ Růže svěsily květy. Sto zklamaných hlaviček. A pak mu praštila s dveřmi před nosem. A jak se otočil, v ulici štěkali dobrmani a ulice se už jmenovala „Brána do pekla“ a on nevěděl, jak se co nejrychleji z toho místa dostat pryč. Jak se říká: Celá krása je v oku pozorovatele. Celé je to o vnímání. Átmaván manjaté džagat. Osoba vidí vesmír skrze svojí vlastní mysl. To je ta situace. Díváme se na věci skrze vlastní mysl a tak si je představujeme. 
To je to, co celou dobu děláme. A proto to nemůžeme brát moc vážně. Transcendentální poznání nás varuje: „Věci nejsou takové, jaké se zdají být.“ Nenaleťte na vzhled. Je to ohromující. Kdykoliv vidíme něco úžasného v tomto světě, můžeme říci jak je úžasné, že mája dala ty věci tak dohromady. Ženy jsou ovšem úžasní odborníci jak udržet iluzi. Ony dokáží v zapáchajícím horkém letním dni vypadat naprosto úžasně a svěže. Neptejte se mne, jak to dělají. Přestože mám takové podezření, že celý čas co stráví v koupelně je z tohoto důvodu. Ale cokoliv to jen může být, je to tvrdý režim udržet tu iluzi. Ale realita je jiná. Hmotná těla jsou plná problémů. V sedmdesátých a v počátcích osmdesátých let byly všechny lekce o výkalech. (Maharáj a oddaní se smějí :) Každá lekce byla o výkalech. Není to pravda? Pamatujete si to? Jeden oblíbený příběh. Příběh o bráhmanovi který šel do pole na velkou. A tam poté co vykonal potřebu, říká svému výkalu: „Ehhh.. Ty jsi ale odporný!“ A stolice mu odpovídá: „Já? Já jsem byla výborné jídlo, než jsem se setkala s Tebou!“ Ten byl oblíbený v sedmdesátých osmdesátých letech. A vidím že má úspěch i nyní. Pamatuji si na lekci jednoho sanjásího. On říkal: „Co kdybychom to tělo otočili naruby? Stále byste ho chtěli obejmout?“ Zmáčknout ledvinu, játra atd. Samozřejmě že jsem slyšel, že tělo je jen pytel výkalů, ale mě to nepřesvědčilo. V mysli jsem si myslel, cokoliv je uvnitř o to nestarám, dokud je to přikryto jemnou kůží. To je protože naděje užívat si tohoto světa je tak silná. Jsme připraveni přijímat kompromisy. Žena čeká tak moc až přijede princ a on nikdy nepřijede. Ale nakonec přijíždí. Nejede sice na koni ale na oslu a může mít květákové uši, ale i tak je hezký. A potom mít spoustu dětí s květákovýma ušima. Toto je hmotný svět. Celá přednáška ke stažení zde.
(angličtina, formát mp3, velikost 53MB)
Žádné komentáře:
Okomentovat