Odříkání jako schod

Odříkání samo o sobě není aspektem bhakti. Bhakti sestává z 64 aspektů, což znamená, že existuje 64 druhů činností, které přinášejí bhakti, ale odříkání mezi nimi není!

Nicméně i tak je odříkání v písmech oslavováno; díky vykonávání obětí, rozdávání milodarů a odříkání se mohou dokonce i svaté osoby očistit. Takže v tomto ohledu je v písmech odříkání oceňováno. Je také řečeno nayam deho deha-bhajam nrloke, kastan kaman arhate vid-bhujam ye, tapo divyam putraka yena sattvam, suddhyed yasmad brahma-saukhyam tv anantam (Šrímad Bhágavatam 5.5.1). To je uvedeno v části, kde Mahárádž Rišabhadéva hovoří ke svým sto synům a dává jim pokyny o duchovním životě. Říká, že tato lidská podoba není určena pro smyslový požitek. Je určena pro pokání a odříkání, aby mohla živá bytost dosáhnout transcendentálního stavu štěstí, který je mimo tři kvality hmotné přírody.

Tímto způsobem je odříkání v písmech oslavováno, ale je jen přípravné – dává nám sílu vykonávat bhakti, ale samo o sobě není duchovní. Nedostatek odříkání nás však činí slabými v odhodlání. Takže jistá míra odříkání je nezbytná jako předběžná činnost k dosažení odhodlání, protože v počátečních fázích oddané služby jednáme v kvalitě dobra, nejsme ještě transcendentální. Jsme v transcendentálním procesu, ale sami ještě nejsme transcendentální. Proto se snažíme upevnit v kvalitě dobra. To je předběžné stádium oddané služby. Později, s tím, jak budeme dělat pokroky, dosáhneme transcendentální úrovně.

Kadamba Kánana Svámí, 2008, Amsterdam, Holandsko

Z  kksblog.com přeložil Madhu Pandit dás

Vaišnavské vztahy

Kvalita nevědomosti ovlivňuje naše chování, a tak je velice těžké naučit se, jak se ve společnosti vaišnavů náležitě chovat. Je to však přesně to, co se musíme naučit. Opravdu se musíme stát příznivě nakloněni každému. Právě to vidíme u velkých osobností, to je jejich povaha. Jsou příznivě nakloněné každému. Jako Prabhupáda, který dokonce mohl někoho kárat, ale oni stejně cítili, že je k nim skutečně milostivý a laskavý, protože uvnitř je jim naprosto příznivě nakloněn. Toto je důležitý bod v duchovním životě.

Jak roky plynou. stávají se vztahy mezi vaišnavy více a více důležitými. Den za dnem jsou důležitějšími. Každým dnem v našem duchovním životě důležitost vztahů s vaišnavy pomalu narůstá. Jak přicházíme ke konci života, realizujeme: "Ve skutečnosti je mou největší chybou to, že jsem si nevedl příliš dobře ve vztazích s vaišnavy. Mnoho z nich jsem urazil."

A je řečeno, že svatá osoba má na konci života tendenci žádat o odpuštění. Šríla Prabhupáda to také udělal. Několikrát žádal své duchovní bratry o odpuštění.

Kadamba Kánana Svámí, Melbourne, Říjen 2010
Zdroj: www.kksblog.com

Potěšit Šrílu Prabhupádu

Co nejvíce těší Šrílu Prabhupádu? Vzpomínám si na jeden příběh o Tamál Krišna Mahárádžovi. Byl ustanoven jako tajemník GBC pro Indii, a tak měl na starosti celou Indii. Byla to velice důležitá služba, protože tam byly opravdu veliké projekty. Ale nějaký čas kázal Tamál Krišna Mahárádž i v Americe s Rádhá Dámodara skupinou.

Poté Prabhupáda řekl, že od té doby, co Tamál Krišna Mahárádž opustil Indii, už věci neběží tak hladce, a požádal ho, aby se vrátil zpět do Indie k povinnostem GBC. Tamál Krišna Mahárádž však moc nechtěl, protože se mu dařilo v kázání. Jak tedy Prabhupádu přesvědčil?

Přivedl celou skupinu nových oddaných, které do hnutí přivedl. Všichni byli pěkně oblečeni, s tilakem. Vzal je s sebou do místnosti k Prabhpádovi a řekl: „Prabhupádo, kážeme s autobusovou skupinou a toto všechno jsou noví oddaní, které jsme do hnutí nedávno přivedli.“ A pak je všechny osobně představil: „Toto je bhakta... a toto je bhakta...“ Takto prošel celou místností!

Prabhupádovy oči se zakulatily a v úžasu řekl: „Dobře, ano, pokračuj s tímto programem! Pokračuj, jen tak dále!“ Toto kázání bylo cennější, než všechny budovy. Vše, o co se Prabhupáda opravdu staral, bylo, aby se lidé stávali oddanými.

Takže udělejme i my něco pro to, abychom přivedli nové oddané. Jak jen to udělat? Prabhupáda řekl: „Je to velice jednoduché! Jen lidem ukažte, jak jste šťastní!“ Jednoduché, není-liž pravda? Takže se nejdříve musíme stát sami opravdu šťastnými.

Kadamba Kánana Svámí, září 2008, JAR, lekce

Z kksblog.com přeložil Madhu Pandit dás

Dychtivý po požehnání

Krátce před tím, než jsem přišel na tuto přednášku, jsem potkal Gurukripu Prabhu, který mi řekl: „Odcházím poslouchat tu lekci z rádia,“ aby na mě tak nějak vyvinul tlak. A já to oceňuji. Když si Šríla Prabhupáda přál postavit tento Krišna-Balaráma chrám, byl to právě Gurukripa Prabhu, jenž řekl: „Nebojte se, Prabhupádo, já ty peníze na to obstarám.“ A v těch dnech nebylo jednoduché nasbírat peníze do fondů, protože hnutí Hare Krišna ještě nebylo slavné. V Indii nebylo moc lidí, co by znali toto hnutí, přijímali jej a byli připraveni něco darovat. Byla těžká práce nasbírat dost financí na stavbu tohoto chrámu, kde si my nyní pěkně sedíme - díky milosti Gurukripy, který se zhostil této služby, protože si přál získat guru-kripá (milost a požehnání gurua). On byl vždy velice nadšený získat guru-kripa. A to je důvodem, proč tu dnes stojí tento chrám tak, jak tu je. Musíme být nějakým způsobem inspirovaní sloužit Šrílovi Prabhupádovi s velkým nadšením.

Kadamba Kánana Svámí, 12 prosince 2016, Vrindávan, Indie, ŠB 6.18.1-8

Z angličtiny kksblog.com přeložil Madhu Pandit dás

Nové začátky!

Někdy jsme tak rozrušení z minulosti, že se až hodiny zastaví. „Přesně 12. prosince 1937! To jsem.... A stále si pamatuji, co se stalo!“ Nejdříve musíme přijmout, co se stalo - možná to bylo kvůli naší dřívější karmě, tedy kvůli nám samotným. Nyní jsme vyřízení a začínáme znovu, načisto, pozitivně, vybudovat něco dobrého. Pak bude budoucnost světlá. Budoucnost je taková, jakou ji uděláte. Pouze minulost netvoří budoucnost, minulost je pryč, je po ní. Co máš v plánu do budoucna? Něco můžeš dokázat! Je to na nás.

Vědomí Krišny potřebuje více, než jen odhodlání. Odhodlání znamená: „Dobře, udělám to.“ OK, udělám to, ale je potřeba ještě více, než jen to. Musíme něco skutečně udělat! Musíme s oddanými strávit čas, konat nějakou oddanou službu! Musíme činit určité úsilí – zpívat minimálně šestnáct kol, a to šestnáct dobrých kol! To je úsilí. Pokud takto v duchovním životě činíme úsilí, můžeme být úspěšní.

Kadamba Kánana Svámí, červenc 2007, Phoenix, JAR, Ratha-játrá lekce

Z angličtiny kksblog.com přeložil Madhu Pandit dás

Žák

Když jsem přistoupil ke svému duchovnímu mistrovi pro zasvěcení, řekl: “Hmm, stejně dobrý jako Bůh samotný, jsi to připraven přijmout?” A já jsem přemýšlel: “Hmmm, dobře, no nevím...” Ale řekl jsem mu slabým hlasem ano, protože není tak snadné přijmout duchovního mistra, který je stejně dobrý jako samotný Bůh. Ale toto je Krišnův standard, takže co na to můžeme říct. Musíme nějakým způsobem vztah mezi žákem a učitelem přivést až do tohoto bodu. Pro mě to nebylo jednoduché, protože už jsem byl před tím zasvěcený, ale ten vztah nefungoval - duchovní mistr neudržel duchovní standardy. A poté jsem se znovu pokoušel do toho dostat, být znovu žákem, což bylo trochu obtížné.

V tu dobu jsem byl chrámovým prezidentem ve Vrindávanu, jednoho z velkých mezinárodních středisek ISKCONu. Lidé přede mnou salutovali, a když jsem procházel, nabízeli mi pranámy (gesta respektu)! Polovina města by přišla a vzdala mi respekt, co potom říci o oddaných z chrámu. A poté jsem najednou seděl znovu u jagji spolu s ostatními bhakty, bez bráhmanské šňůry a čekaje na zasvěcení.

Byl jsem tedy v naprosté krizi identity, abych vám řekl pravdu. V tu chvíli jsem se cítil opravdu divně, ale můj duchovní mistr měl pochopení a byl laskavý a dal mi nějakou výhodu uprostřed té oběti. Řekl: “Chtěl bych mu dát dvě zasvěcení najednou.” To byla úleva, protože jsem opravdu nevěděl, zda to udělá. Takže jsem alespoň získal zpět svou bráhmanskou šňůru, a to bylo skvělé! A on poté dodal: “Ve skutečnosti bych mu chtěl dát tři zasvěcení najednou, chtěl bych mu dát taktéž sanjás, ale musíme to o nějakou dobu odložit kvůli určitým pravidlům a usměrněním, kterých se to týká.” V tu dobu už to bylo fajn, ale nebylo jednoduché sedět tam dole u oběti.

A nakonec byla celá ta věc a klaněním se. Byl jsem zvyklý se klanět. Písma říkají, že bychom se měli denně poklonit mnohokrát, kdykoliv zahlédneme duchovního mistra. Podle toho pravidla bylo ale nutné hodně upravit. Takto jsem se musel učit a musím se stále učit ve vztahu žáka k učiteli, nebrat ho obyčejně, levně, ale být v něm opravdu vážný. Tak, jak se žák má snažit jednat takovým způsobem, aby to za všech situací duchovního mistra těšilo. Nyní už mám nějakou představu, co má rád a co naopak nemá.

Duchovní mistr je stále přítomný ve svých pokynech. A následování jeho pokynů nepřichází automaticky, vezme to skutečné úsilí. Ale když učiníte toto úsilí, pak se stane ten vztah skutečně smysluplným.

Kadamba Kánana Svámí, bezejmenná přednáška

Původní článek z kksblog.com přeložil MaduPandi dás

Šestnáct – požehnané číslo!

Během zasvěcujícího obřadu získáváme mahá-mantru. A může to být jako při těch narozeninách, kdy dostanete dárek, ale po tom, co jej otevřete, zjistíte, že takový již máte. „Oh, tohle už jsem ale přece dostal. Získal jsem svaté jméno už dříve.“ Ano, svaté jméno už jsme měli dříve, když jsme ho už dlouhou dobu před zasvěcením zpívali. Ale co pak tedy v momentě zasvěcení vlastně získáváme?

Získáváme svaté jméno společně s modlitbou duchovního mistra, který má nějaký kredit u Krišny jako výsledek své služby a oběti v oddané službě. Samozřejmě, že kdokoliv dnes zasvěcuje v parampaře (učednické posloupnosti) od Šríly Prabhupády pokračuje v zasvěcení s minimálně šestnácti koly. To můžeme dělat pouze díky Prabhupádově modlitbě, protože Prabhupádova modlitba stojí stále vedle nás. Ta milost je stále zde! Měli bychom pochopit, že to, co je nám takto dáno, je něco opravdu výjimečného!

Někdy můžeme najít na trhu svaté jméno a někteří kupují mantru i levněji – jen za čtyři kola denně. Berou zasvěcení za čtyři kola. To se děje ale na základě jaké síly? Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur říká: „Měli bychom zpívat jeden lak jmen. Kdokoliv, kdo nezpívá lak jmen denně, je pokleslý.“ A také řekl: „Ale alespoň čtyři kola musíte zpívat, minimum čtyři.“ Takže co to znamená čtyři kola? Není to tak, že zpíváním čtyř kol půjdeme zpět k Bohu. Se čtyřmi koly jsme na „pomalé lodi do Číny“, jak se tak říká. Když je někdo napojen na sampradáju (náboženský systém v posloupnosti), započal svůj duchovní život. Po mnoha životech se nakonec dostane na tuto úroveň.

Ale zde jsme my, sedíce u lotosových nohou A. Č. Bhaktivédanty Svámího Prabhupády a zpíváme minimálně šestnáct kol denně. Není zakázáno zpívat šedesát čtyři kol, ale minimálně šestnáct, protože 16 je požehnané číslo - a ne méně. Ne 12. Někteří lidé řeknou: „Ó, já nezvládnu zpívat šestnáct, zvládnu jen dvanáct.“ Dobře, pak jste ale na „pomalé lodi do Číny“ a to není moc dobré a může to trvat opravdu dlouho! Tak či onak musíme udělat změny, abychom navyšovali své zpívání. Upravit ostatní aktivity tak, abychom si udělali na zpívání čas. Chodit spát dříve a vstávat dříve. Zpívat šestnáct kol je velký rozdíl!

Kadamba Kánana Svámí, 23. listopadu 2016, Vrindávan, Indie, ŠB 6.18.1-8

Původní článek z kksblog.com přeložil Madhu Pandit dás