Když jsem byl mladý a přišel jsem k vědomí Krišny, měl jsem spoustu energie a všechnu jsem ji s velkým nadšením používal k tomu, abych dělal hodně věcí. Zaměřoval jsem se na dělání věcí pro Krišnu - vykonávání služby. Snažil jsem se dělat spoustu služby. Během toho, co jsem dělal službu, jsem šlápnul na mnohé palce sem a tam. Pár lidí jsem loktem odstranil z cesty nebo je porazil. Co bych na to řekl? Ale tyto věci pro mě byly druhotné, protože ty věci, které bylo potřeba udělat v oddané službě, byly nejdůležitější. Ale jak šel čas, nebyl jsem zodpovědný jen za to, aby byly hotové věci, ale začal jsem být zodpovědný za lidi, kteří v oddané službě ty věci dělali. Staral jsem se o ně a společně s nimi jsem se snažil, aby byly ty věci hotové. Jak šel čas, mé zaměření se přiklánělo víc a víc k lidem a mojí službou se stalo pečovat o lidi. Ani ne že bych tak moc musel dohlédnout, aby udělali tuto službu nebo tamtu službu. Ne, má služba nyní byla prostě obecně se starat o lidi a pomoci jim zrealizovat jejich plný potenciál.
Tamál Krišna Maharádž v této souvislosti jednou řekl, "Je povinností duchovního učitele dát svým žákům vizi jejich života, která je větší než ta, se kterou by přišli sami. A potom pomoci žákům tento potenciál zrealizovat." To bylo něco, co jsem si okamžitě zapamatoval. Jakmile to řekl, utkvělo mi to v paměti. Bylo to tak mocné a impertinentní. Shrnovalo to, co jsem měl dělat.
(Kadamba Kánana Svámí, 12.dubna 2020, Durban, JAR, Vjása-púdža)
Odkaz na přepis v angličtině je zde
Žádné komentáře:
Okomentovat