Víc a víc...

V Nektaru oddanosti je zmínka o ‘sāndrānanda-viśeṣātmā,’ že musíme oddanou službu více zahustit.
Jedním z příznaků bhávy je avyartha-kālatvam (ČČ. Madhya 23.18-19) –   nepormarnit ani okamžik. V Čaitanja-čaritámritě je řečeno, že když společníci Pána Čaitanji přijímali prasádam, zpívali mezi žvýkáním svaté jméno. Takže neplýtvali ani okamžikem; jejich oddaná služba byla velmi hustá.

Také je řečeno, že oddaná služba musí být ahaituky apratihatā – musí být nepřerušovaná a nemotivovaná (SB 1.2.6). Ale naše oddaná služba přerušovaná je, "To byla dřina; teď si můžu trochu odpočinout." O hodinu později, "Tak jo, ještě trochu oddané služby." Za chvíli, "Ach, teď si mohu dát přestávku. Teď si můžu hrát s telefonem." Tak nějak stále svou službu přerušujeme.

Šríla Bhaktivinód Thákur říká, "Pokud to chceme překonat, tak musíme zvýšit naše zpívání jako pokus tuto službu více zahustit. Nebo bychom měli přidat v našem kázání." Z příkladu Šríly Prabhupády vidíme,  že důraz je více na kázání než na bhajan; on v každém okamžiku neustále kázal. To znamená to zahuštění - tak či onak zvýšit naše zapojení pomocí naslouchání a zpívání, v devíti procesech oddané služby a v kázání vědomí Krišny. Ten průlom přijde hlubokou připoutaností.

Je řečeno, že ať máme jakékoli plody lásky k Bohu, když je rozdáváme, budeme mít ještě více než jsme měli předtím. Proto můžeme zvýšit naše daivi-sampad, naše duchovní bohatství, a potom se zvýší naše inspirace. To je náš proces - tak či onak růst. Je zajímavé, že v hmotném odvětví je jakákoli práce, kterou děláte, na začátku těžká a musíte pracovat usilovně. Ale po nějaké době se z vás stane expert a vaše práce pak vyžaduje méně úsilí. Ale v duchovním životě je to naopak. Jak jde čas, je třeba více úsilí. Na začátku nemusíme vynakládat takové úsilí, ale časem chce dychtivost víc, sāndrānanda-viśeṣātmā, musíme to více zahustit. 



(Kadamba Kánana Svámí, 4.srpna 2018, Vrindávan, Indie, Bhagavad-gíta 4.9)



Odkaz na přepis v angličtině je zde.