Bhakti-kalpataru

Obecně řečeno...je to matoucí téma, že vaišnavové se vždy považují za nejpokleslejší. Představují se tak, že nemají žádné kvalifikace a tak dál. Ale píseň Šríly Bhaktivinódy Thákura „Bhakti-kalpataru“ v podstatě toto téma objasňuje, a to sice: „Od svého duchovního učitele jsem obdržel tento strom, který plní všechna přání, ale mým hrubým chováním jsem zakryl jeho sílu a proto se nyní nemanifestuje celá síla tohoto stromu. Ale tento strom může být vzkříšen ve společnosti oddaných.“ Takže toto je velice důležité pojetí – vidět jak jsme na jedné straně obdrželi milost, jak máme co dát, jak může vaišnava hodnotně přispět světu, a zároveň na sebe pohlížet jako na úplně nekvalifikované, jako na nejpokleslejší, jako na hlupáky, jako na nevědomé děti, jako na postrádající inteligenci a všechny tyto věci, které řekl v prvním úvodním verši. Všechno dává smysl, pokud si myslíte: „Ano, jsem naprosto bez kvalifikací, ale přece proč? Je to milost Pána a mého gurua, to mi dává ten nejhodnotnější klenot!“ Toto je velice důležitá věc ohledně pokory – jak funguje vaišnavská pokora. Jak se můžeme vidět jako nejpokleslejší a přesto žít ve velkém štěstí díky obrovské a neomezené milosti, která nám tak či onak opravdu pomáhá!

(Kadamba Kánana Svámi, Majápur, listopad 2011)

Vše začíná přitažlivostí

Vědomí Krišny není jen tak něco, co se stane přes noc, není to něco, co uděláte najednou, ale je to postupný proces. Myslím, že to je skutečně tím klíčovým prvkem a myslím, že někdy chceme přeskočit místo té myšlenky jít krok za krokem. Samozřejmě, nějaké skákání je potřeba a nemůžeme jít také příliš pomalu, protože si v mysli musíme udržovat náš cíl.
V duchovním životě máme tři hlavní stádia a první je stadium spojení, druhé je stadium očišťování a pak získáte stadium extáze, konečný cíl. To je známo jako sambandha, abhideja a prajodžana. Toto jsou zásadní elementy v duchovním životě a člověk to musí pochopit. Vidíme, že naši áčárjové instalovali Madan-Mohana, Šrí Šrí Rádha-Góvindu a Gopínátha. A Krišnadás Kavirádž Gósvámí věnoval těmto různým Božstvům mantry. Popisují, že Madan-Mohan přitahuje. Madan-Mohan je Krišnova forma přitahování oddaných a to je začátek – sambandha. Takže je zajímavé, jak to všechno začíná přitažlivostí. A je to pravda – začíná to přitažlivostí a ne regulativními zásadamy, protože ty přichází až poté, co jsme tak nějak počátečně přitahováni. Takže přitažlivost je základem vědomí Krišny a to je fakt.

(Kadamba Kánana Svámí, prosinec 2011, Drakensburg)

Knihy z duchovního světa

Prabhupáda vůbec nebyl obyčejný člověk. My samozřejmě můžeme oceňovat, že Šríla Prabhupáda je více než obyčejná podmíněná duše. Bhavánanda nám říkal, že mu jednoho dne Šríla Prabhupáda řekl něco, co bylo dost neobyčejné. Prabhupáda říkal, že byl v duchovním světě, a že přišel Krišna a řekl mu, aby šel do hmotného světa. A on řekl ach ne, ne, děkuji, já opravdu nechci jít, nemám rád odříkání. A Krišna řekl ne neboj se, bude to jednoduché, nemusíš nic dělat, musíš jenom psát knihy a já udělám zbytek.

Tak kdo je Šríla Prabhupád? Kým je v duchovním světě? Co je za osobnost? Jeden z Krišnových důvěrných společníků, koho Krišna konkrétně požádal, aby šel do tohoto světa, aby naplnit tuto misi. A ano, jeho mise byla bez pochyb především misí psaní knih. Prabhupádovy knihy pro něj byly velice důležité. To je podstata. Ve skutečnosti každého z nás dříve nebo později přesvědčily knihy.

(Kadamba Kánana Svámí, Záhřeb 2011)

Nezávislí na Krišnovi

Šríla Prabhupáda vysvětluje, že to ve skutečnosti není Krišnova touha stvořit tento svět. Krišna nechce tento svět tvořit. Je to proto, že my chceme být v situaci, kdy jsme na Něm nezávislí. Pak musí vytvořit situaci, která je pokrytá. Nemůže na Něm být nezávislá, protože nic na Něm nemůže být nezávislé! Ale je to pokryté iluzí, která dělá zdání, jak by to na Něm nezávislé bylo.

Takže On si toho neužívá! Nepůsobí Mu to žádné potěšení. Jeho srdce to bolí, ale je to nevyhnutelné a samozřejmě včleňuje určité prvky, které nepřímo přivedou všechny živé bytosti zpátky k Němu. A to jediné potěšení, které Mu hmotné stvoření přináší. Inspiruje Brahmu, aby tento svět stvořil, a Brahma někdy musí ve stvoření dělat věci, které se mu nelíbí. Jako že Brahma musí vytvořit vliv nevědomosti, zapomnění a opravdu z toho nemá dobrý pocit, ale musí to udělat, aby naplnit naše touhy.

(Kadamba Kánana Svámí, Govinda Valley - Austrálie, 2011)

Jiný druh utrpení

Ačkoli jsme si v hmotném světě přáli štěstí, nějakým způsobem činnosti, které jsme vykonávali, nebyly skutečně úspěšné. Někdy to na chvíli vypadalo úspěšně, ale pak to nefungovalo. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur zdůrazňuje: Člověk je v hmotném životě bezradný. Bezradný znamená poražený...jsme poraženi. Bhágavatam říká: parābhavas tāvad abodha-jāto yāvan na jijñāsata ātma-tattvam (ŠB 5.5.5). Když člověk svůj život nezasvěcuje absolutní pravdě (nejen že se nedotazuje na absolutní pravdu, ale také podle absolutní pravdy nežije), více a více se zaplétá v síti dalších a dalších komplikací, které jsou nekonečné. A tyto komplikace v konečném důsledku vedou k neštěstí. Někdy nemusí být neštěstí akutní. Ne akutní v tom smyslu, že by bylo hodně přítomno utrpení. Obzvláště v západním světě, kde žijeme, kde je tolik pohodlí. Někdy lidé říkají: „Ale já jsem nikdy skutečně nepocítil moc utrpení. Můj život je docela příjemný.“ Ano, může to tak být, ale existuje další druh utrpení...utrpení toho, že nejsme naplněni. Možná když si v našem západním světě pohodlně žijeme a po mnoha letech míru ve společnosti, tolika letech, kdy si ekonomicky vedeme dobře...všichni jsme žili ve velkém přepychu v západním světě. Ale zažili jsme pouze prázdnotu všeho toho přepychového životního stylu. Prázdnotu – chybělo v tom štěstí. Proto je fakt, že bez vědomí Krišny člověk šťastný být nemůže!   

(Kadamba Kánana Svámi, Rádhadéš 2011, zasvěcení)