Být tady a teď

Je řečeno, že bychom neměli přemýšlet o počtu kol, které musíme zpívat, ale měli bychom přecházet od jedné mantry ke druhé, od jednoho jménu ke druhému. Neměli bychom počítat kola, “ještě 15…ještě 14…ještě 13…ještě 12…” Ne, měli bychom být jednoduše “tady a teď”. Buďte prostě s každou mantrou a poslouchejte každé jméno.

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

Ať to má spád

Musíme mít jistou disciplínu a proto se doporučuje zpívat každý den ve stejnou dobu, protože takto se usměrňujeme. Potom to skutečně má spád.

Je tedy dobré zpívat každý den ve stejný čas. Jen všeho nechce a odzpívejte na jeden zátah 16 kol. Nebo pár kol před maṅgala-ārati a zbytek potom, to je ještě lepší. Nebo všechna kola před maṅgala-ārati, ta jsou úplně nejlepší! A nejhorší jsou kola pozdě v noci!

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

Priorita

Svůj život si musíme uzpůsobit tak, aby se ze zpívání nestalo odříkání. Oddaní si své životy musí zorganizovat podle zpívání Hare Kṛṣṇa  a učinit z něho prioritu. Celý náš duchovní život závisí na kvalitě našich kol. Kvalitní zpívání se nikdy nepřihodí, pokud si na něj neuděláte čas. Skutečné zpívání znamená udělat si na něj skutečně čas.

 

 

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ) 

Zpívání je podstata

Zpívání není něco běžného. Není to něco navíc. Je naprostou podstatou, to byla Prabhupādova myšlenka. Prabhupāda vytvořil ranní program s myšlenkou, že v rámci ranního programu můžeme odzpívat 16 kol. Vypočítal to, aby bylo možné zpívat 16 kol s naprostým soustředěním; ne pár kol a pár zpráv a pár manter a tak dále. Dříve to bylo velmi jednoduché, protože jediné, co jste museli udělat, bylo vstát brzy a byli jste před světem napřed; svět stále spal, ale dnes je to těžké, protože váš telefon je vzhůru! Je tedy snadné marnit čas na telefonu a přerušit vaši koncentraci. 

 

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ) 

Začátek dne

Člověk by měl začít den nasloucháním pouze transcendentální zvukové vibraci. Podle Hari-bhakti-vilāsy bychom měli brzy ráno vstát a vzpomínat na naše uctívané Božstvo. Měli bychom složit poklony a poté během koupání recitovat různé mantry.
Celá myšlenka je vyhnout se ráno světskému vlivu a oddálit ho tak dlouho jak je to možné. Dokud to jde, tak jen Kṛṣṇa. Od okamžiku, kdy vstanu, se snažím vyhnout jakékoliv světské zvukové vibraci a naslouchám jen duchovní zvukové vibraci. Pokud z toho uděláme kulturu, pak se naše kola velmi zlepší.

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

Zkuste to měsíc!

Je řečeno, že když zpíváme, postupně se oprošťujeme od tíživých věcí. Pokud bychom jen mohli dělat toto - alespoň jedno kolo každý den a pokud je to možné i víc - pak po nějaké době uvidíme změnu. Zkuste to měsíc, protože psychologové objevili, že pokud něco děláte měsíc, stane se z toho zvyk. Tak to zkuste jen na měsíc; podepište to na ten tečkovaný řádek a uvidíte, co se stane!

Po jednom měsíci si řeknete, “No, možná zkusím další měsíc…” a pak možná další a další a pak už jste dokončili rok a možná půjdete na další rok… Já jsem teď ve svém 42.roku! Časem začnou korálky na růženci zářit, protože tím, jak s nimi pohybujete, je leštíte. Jak začnou zářit korálky, tak začne zářit i něco uvnitř vás! To je tajemství hnutí Pána Čaitanji.

Ale dřív než začnete se svým jedním kolem, vždy řekněte, 

śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda 

śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda,

pak to bude fungovat.

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

Přímo ve Vrindávanu

V Čaitanja-čandrāmṛtě se Śrīla Prabodhānanda
Sarasvatī modlí, “Ó můj Pane, kdy se zjevíš v mé meditaci?”
Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, “Můj Pane, nechť neustále zůstáváš v cestě mé mysli.”

V Džagannāth Purī byl Śrī Čaitanja Mahāprabhu tolik pohroužen ve vzpomínání na Kṛṣṇu, v neustálém opěvování Kṛṣṇovy slávy a ve výlučném naslouchání o Kṛṣṇovi, že ať uviděl cokoliv, vztahovalo se to ke Kṛṣṇovi. Když viděl oceán, byla to Jamunā - každá voda byla Jamunā! Každý kopec byl Govardhan! Tak to bylo jednoduché! Uviděl Jamunu a skočil s velkým nadšením do oceánu. Po dlouhou dobu se v něm vznášel a zpět na břeh se vrátil až tehdy, kdy ho do své sítě chytil rybář. Když se zmatený rybář dotkl té divné ‘věci’, přemohla ho mocná síla a okamžitě začal vyskakovat a zpívat ‘Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare/ Hare, Hare Rāma Hare Rāma, Rāma Rāma Hare Hare.’ Myslel si, že ho posedl duch. Na scéně se potom objevili společníci Śrī Čaitanji Mahāprabhua a velmi hlasitě zpívali. Śrī Čaitanja Mahāprabhu se probral k vnějšímu vědomí a vysvětlil, “Co je to za hluk? Byl jsem ve Vṛndāvanu. Zrovna jsem byl svědkem Kṛṣṇových zábav. Proč jste mě sem přinesli?” 

Śrī Čaitanja Mahāprabhu byl tedy přímo ve Vṛndāvanu při Svém zpívání. A nejen Śrī Čaitanja Mahāprabhu, ale i Jeho následovníci jako Śrīla Rūpa Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī, Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī nebo Śrīnivāsa Ācārya, jak je popsáno v knize Bhakti-ratnākara. Kṛṣṇa  se vyjevoval všem těmto osobnostem, které začínaly vidět Kṛṣṇu v Jeho zábavách.

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)