První ve vědomí Krišny je povinnost. Povinnost tu být musí. Je tolik povinností – povinnost vůči duchovnímu mistrovi, povinnosti vůči principům čistoty, povinnosti podle písem, povinnosti, které nám dali áčárjové... A tak je všechno řízeno – kdy vstáváme... Povinnost tu musí být jako první, pokud tu není povinnosti, pak je tu něco prázdného a v našem životě je vakuum. A když tu je takové vakuum, pak naše bhakti nemůže skutečně růst... nějakou dobu to může vypadat, že bhakti velice pěkně roste, ale pokud v naší povinnosti zůstává vzduchoprázdno, tak celá ta bhakti, která tak pěkně klíčí, v jednom bodě prostě zkolabuje. Takže povinnost tu musí být. Člověk nemůže říct nemám chuť, nemáme chuť. Jako někdo se mnou začal o zpívání celou diskuzi a řekl nemám žádnou chuť ve zpívání, tak jsem přestal zpívat a prostě nemám do zpívání chuť. OK, to je velice pěkné, že nemáš chuť do zpívání, ale co to s tím má společného? 
Bod je ten, že když zpíváš, tak to přitahuje milost! Víš, dobrá, možná nemáme žádnou chuť, může to být tvrdé, může to být těžké, ale přitahuje to milost, Krišnovu milost! Proto zpíváme, ne že ach já zpívám a doufám, že teď dostanu vyšší chuť. To je navíc, to je jenom bonus. Ale zpívání přitahuje milost. To je důvod, proč s vírou zpívat. Takže taková je povinnost. Musíme zpívat, musíme věrně zpívat. Ať už máme nebo nemáme chuť, jsme nebo nejsme unavení, jsme nebo nejsme inspirovaní. Ale zpíváme, protože tím, že to děláme, zvláště přitahujeme milost. Pokud zpíváte pouze ve dnech, kdy jste inspirovaní, přitáhnete nějakou milost. Ale pokud zpíváte také ve dny, kdy inspirovaní nejste, přitáhnete více milosti. Protože Krišna vidí ach, on pro Mě dělá takovou oběť! Tato osoba pro Mě dělá takovou oběť, ačkoli je to takový boj, přesto to dělá. Takové osobě musím dát nějakou milost. Takže tak, tak to je. Povinnost tu musí být.
