Můžeme říct, že moc nemilujeme zpívání japy, ale pokud by
vláda vydala nařízení, „Je zakázáno
zpívat japu! Chantování je zakázané!“ Náhle byste měli daleko více lásky ke
zpívání, než si myslíte. Kdežto nyní je zpívání, „Ó.... Musím zase znovu zpívat japu.“ Ale pokud by to bylo zakázané,
pak bychom si byli najednou velice vědomi Krišny.
Já jsem to také takhle zažil, protože jsem od přírody
milovník svobody. Když jsem četl Prabhupádovu Bhagavad-gítu takovou, jaká je, ty jeho významy mě drtily. V podstatě mi říkaly, že smysl života je odevzdat
se Krišnovi, a pokud to nedělám, tak nejsem upřímný. Takže jsem se zdráhal, ale přijal.
Ale pak zde bylo to Hnutí Hare Krišna, což byla jiná věc. Přijmout učení a
filozofii je jedna věc, ale přijmout hnutí s jeho autoritami a strukturou a
vším ostatním, to pro mě bylo obzvlášť těžké. Byl jsem vždy duchem svobodomyslný
a stále jím ještě dost jsem.
Avšak po několika týdnech, co jsem se nakonec přidal, jsem
si vzal z chrámu na nějakou dobu dovolenou. Ale poté jsem zjistil, že jsem
se stal v chrámu tolik vědomým si Krišny... V chrámu jsem nebyl vůbec, ale v momentě, kdy jsem chrám opustil, jsem nemohl přestat o
Krišnovi hovořit - stále, s každým. Nechtěl jsem hovořit o ničem jiném. Byl
jsem si mnohem více vědomý si Krišny, než jsem si vůbec myslel. Takže ve
skutečnosti milujeme Krišnu mnohem více, než si myslíme.
Kadamba Kánana Svámí, 3. května 2016, Vrindavan, Indie, BG
3.34
Přeložil Madhu Pandit dás
Původní článek v angličtině zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat