Dáš svoje kosti?

Máme rodinu, máme jazyk, máme kulturu a tak dále, a vypadá to, že toto všechno je část nás samotných díky jakémusi pocitu, že někam náležíme. Toto je nicméně ve védské literatuře popsáno jako falešná totožnost. Je popsáno, že naše skutečná identita je zcela odlišná - ve skutečnosti nemáme vůbec žádné spojení s místem našeho zrození nebo kulturou. Pokud někdo považuje zemi, kde se narodil, jako součást sebe sama, pak si myslí, že je tělem. Potom je velmi obtížné dojít do pozice duchovního pochopení. Ve Šrímad Bhágavatamu mudrci popsali svou vizi nebo svou skutečnou totožnost - že nejsou tělo, ale věčné duše. Nezajímali se tedy o osud svých těl, protože svá těla nepovažovali za skutečnou identitu.

Je zde příběh mudrce Dadíčiho. Je řečeno, že Dadíči byl velká, mocná, asketická osobnost. V jednu chvíli chtěli polobozi určitou zbraň z kostí Dadíčiho, protože díky všemu tomu odříkání, kterému se Dadíči podrobil, mohly jeho kosti vytvořit velmi mocné zbraně. Aby tedy zachránil polobohy, Dadíči se musel obětovat. Polobozi přišli a pokorně poprosili Dadíčiho o jeho kosti. Obecně - pokud by někdo chtěl vaše kosti, tak byste odpověděli, "No jasně, můžeš si vzít moje kosti!" (Smích, Maharáj si připravuje pěst jako by se chystal bojovat.) Takto by většina lidí reagovala defenzivně, kdyby někdo požádal o jejich kosti. Ale Dadíči byl tomuto požadavku příznivě nakloněn. Jednoduše poprosil polobohy, aby chvíli počkali, než nejdřív opustí tělo. Proto měl Dadíči neuvěřitelný postoj a byl úplně nerozrušený takovým požadavkem, protože byl odpoutaný od svého těla.

My nejsme Dadíči, ale zároveň si z toho můžeme vzít nějakou inspiraci a myslet na to, že tento svět a vše v něm přichází a odchází. Toto tedy není ta hlavní věc v životě. Nehledáme utrpení - nedáme svoje kosti někomu, kdo je chce. Ale zároveň pokud dokážeme dát tu věčnou duchovní realitu do popředí, pokud bychom jí mohli dát větší důležitost, naše životy by se drasticky změnily. To je tedy to, co potřebujeme udělat. 

(Kadamba Kánana Svámí, 29.července 2012, Rádhadéš, Belgie, Letní festival)

 

Odkaz na přepis v angličtině je zde.

Seberealizace

Seberealizace znamená, že konečně přestaneme hrát roli ve hře. Jsme v tolika hrách; nosíme různé masky a máme různou identitu.
"Jsem ředitelka školy..."
"Mám doktorát..."
"Jsem Američan.."
Odložte ty masky! Odstraňujeme masku po masce, až konečně přicházíme ke své skutečné tváři. A co je na té tváři napsáno? Kṛṣṇa Dāsa nebo Dāsī! A pak si uvědomíme, že ve skutečnosti jsme věční služebníci Kṛṣṇy!
Ale jsme k naší masce připoutáni, protože vypadá hezky; je tam tak dlouho a je těžké se vzdát falešného ega. Ale zpíváním Hare Kṛṣṇa, transcendentálním poznáním, přeřízneme uzel karmy a postupně se naše skutečné já vynořuje. Proto je seberealizace bod, kdy se člověk stává skutečně šťastným, protože pak je člověk konečně svým skutečným já.

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

Revoluce vědomí

V úvodu ke Śrīmad-Bhāgavatamu Śrīla Prabhupāda cituje velmi slavný verš:

 
tad-vāg-visargo janatāgha-viplavo 

yasmin prati-ślokam abaddhavaty api

nāmāny anantasya yaśo ’ṅkitāni yat 

śṛṇvanti gāyanti gṛṇanti sādhavaḥ 

(Śrīmad-Bhāgavatam 1.5.11)
 

Znamená to, že všude tam, kde jsou oddaní, kteří zpívají jména Boha, může přijít revoluce ve špatně nasměrované a pomýlené civilizace. Jinými slovy, toto zpívání může všechno změnit!
Můžeme vidět, že v minulosti byli lidé velmi zaměřeni na Boha. Po celém světě bylo postaveno mnoho chrámů, kostelů a slavných mešit. V moderní době se z lidí stali ateisté. Výsledkem je, že je ve světě tolik neklidu, tolik úzkosti, šílenství, agrese a neštěstí. Ale jednoduše uctíváním Nejvyššího Pána se to vše změní.
Není však nutné, abychom stavěli velké chrámy a velké náboženské památníky. Vše, co je potřeba, je uctívat Nejvyššího Pána a tím nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je zpívání Jeho svatého jména. Proto když se shromáždíme a zpíváme, má to velký význam pro celý svět, žehnáme mu a vytváříme revoluci v našich srdcích a v našem vědomí.

 

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

Proces pro tento věk

kaler doṣa-nidhe rājann
asti hy eko mahān guṇaḥ
kīrtanād eva kṛṣṇasya
mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet

“Můj milý králi, i když je Kali-yuga oceánem chyb, má přesto jednu dobrou vlastnost: pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry lze dosáhnout osvobození z pout hmoty a odejít do transcendentálního království.”
(Śrīmad-Bhāgavatam 12.3.51)

Kali-yuga je skutečně oceánem chyb, ale jediná dobrá vlastnost tohoto věku je zpívání svatého jména, které je doprovázeno milostí Pána Čaitanji.

V Satya-yuze byla procesem uctívání meditace o Nejvyšším Pánu, ale nyní v Kali-yuze nemáme žádnou sílu soustředit se! V Tretā-yuze byla tím procesem oběť, ale teď je to příliš obtížné a přináší to příliš mnoho problémů. Ve Dvāpara-yuze byl tento proces skrze uctívání božstev, ale nyní je standard snížen.

V tomto věku jsou těmi třemi hlavními procesy śravaṇaṁ (naslouchání), kīrtanaṁ (zpívání) a smaraṇaṁ (vzpomínání).

Jaká je tedy nejvyšší služba? V podmíněném stavu je to kīrtanaṁ. V transcendentálním stavu na tom nesejde. Rādhārāṇī vzpomínala na Kṛṣṇu a potom automaticky zpívala!
Takže nasloucháme a opěvujeme Kṛṣṇu a pak vzpomínáme. Čím více o Kṛṣṇovi slyšíme, tím více začínáme chápat, jak je všepřitažlivý a zapojíme se do služby. Kṛṣṇa se před podmíněnými dušemi skrývá za závojem iluze; oddaná služba tento závoj otevírá.

Prostřednictvím těchto procesů se měníme. Ale je tu ještě další rozměr. Jakékoli plody lásky k Bohu získáme, když je rozdáváme, tak zjistíme, že jich máme víc než dřív! Nejde tedy jen o to že my se pohroužíme, ale také o rozdávání svatého jména.

 

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)