pátek 9. prosince 2016

Číst knihy áčárjů

Čaitanja Čandrámrita...stojí za to jí číst. Můžete si přečíst zbytek této knihy. A pokud to uděláte, tak nějaká dychtivost z toho jistě vzejde. Tuhle knihu nemůžete číst, aniž byste získali nějakou dychtivost. „Ale... neměli bychom číst nejdřív Bhagavad-gítu?“ Tohle je malá kniha, je to malá kniha. Můžete jí číst v mezičase. Místo toho, že si mezi verši zdřímnete. Nebo víte co? Není to tak, že Bhagavad-gítu čtete vždycky ve čtvrtek? Takže těch zbývajících šest dnů můžeme číst něco jiného, není problém. Takže někdy ji číst v mezidobí, to nijak nesoupeří s tím, že „nejdřív chceme číst Prabhupádovy knihy, než budeme chtít číst jakékoli jiné knihy!“ Samozřejmě, že chceme číst Prabhupádovy knihy a samozřejmě, že mají přednost, a o tom není pochyb. Ale číst knihy áčárjů... někdy se na ně také můžeme podívat a dá nám to takový svěží pohled na věc, a potom se s čerstvou energií vrátíme k Prabhupádovým knihám. A to byla myšlenka tohoho semináře, proto jsem vybral tento text. Ale většina z toho, co jsem říkal jako vysvětlení těchto veršů, bylo z Prabhupádových knih.

(Srbsko, červenec 2014, seminář z Čaitanja Čandrámrity, část 2)

úterý 6. prosince 2016

Zduchovněme vše, co používáme

Když čteme o Krišnově neutralitě, je třeba to chápat ze správné perspektivy. Krišna pohlíží na všechny ty živé bytosti a myslí si: „Prosím, nezaplétejte se tolik s touto hmotnou energií. Snažte se tomu nějakým způsobem vyhnout. Používejte, co potřebujete k životu, ale ani na okamžik nevěřte, že toto je místo, kde byste měli být! Duchovní svět je to místo, kam patříme.“

Nemilujte své rodné místo, neboť na zrození není nic pěkného, zrození je bolestivé. Pokud milujete své rodiště, budete se muset rodit znovu a znovu, bhauma ijya-dhīḥ (Šrímad Bhágavatam 10.84.13). Ten druh inteligence, kdy milujeme místo našeho zrození śva-viḍ-varāhoṣṭra-kharaiḥ (Šrímad Bhágavatam 2.3.19), náleží prasatům, psům, velbloudům a oslům, jak uvádí Bhágavatam. To není inteligentní. Naše skutečná láska by měla patřit výhradně duchovnímu světu a všemu v něm, Krišnovi a oddaným v duchovním světě.

neděle 4. prosince 2016

Nesobecký

V opravdovém bezpečí jsme s Krišnou - to je vše, co nám zbývá. Čím více vkládáme víru v Krišnu, tím více se vše stává úspěšným. Vidíme to u Prabhupády, který přijel do západního světa se čtyřiceti rupiemi, a na konci života disponoval tak velkým majetkem.

Někteří novináři se ptali na Prabhupádovo jmění. Viděli ho jako jednoho z těch guruů, kteří své žáky vykořisťovali a žili z jejich majetku. V tu chvíli tedy Prabhupáda prozradil: "Ano, mám mnoho automobilů. Mám auta na celém světě."

"Ó, ten svámí má auta na celém světě!" Představte si ty titulky, to bude něco! Ale on pak řekl: "Ano, moji žáci těmi auty všude jezdí, aby šířili poselství Bhagavad-gíty." Tak novináři roztrhali své poznámky a řekli si: "Z tohohle žádný článek nebude, je to k ničemu!"

Snažili se ho vypodobnit jako sobce, jako někoho, kdo vykořisťuje druhé, ale místo toho to Prabhupáda otočil a dal jednoduše najevo nesobectví. Veškerý majetek zkrátka udržoval nesobeckým způsobem - tolik chrámů, tolik budov, tolik automobilů a tolik věcí, ale všechno nesobeckým způsobem. Ano, měl pokoje, velké pokoje, ale Prabhupáda je naplnil oddanými, kteří za ním přišli na daršan. Takže tyto prostředky nepoužíval nikdy sobecky - nic takového. Jen pro Krišnu, jak nejvíc je to možné!

Přednáška, ŠB 2.2.36, 29. září 2013, Melbourne, Austrálie

Původní článek v angličtině zde.

pátek 2. prosince 2016

„Řekni lidem, že je to opravdová věc...“

Těm, co chodí rozdávat knihy, bych rád řekl toto. Když rozdáváte knihy na ulici, je to obtížné, protože lidé na vás nečekají. Oni tam nejsou, aby si koupili knihy. Jsou tam z nějakého jiného důvodu a náhle se objeví nějaký mimozemšťan v oranžovém oblečení a zkouší jim dát do ruky knihu. „Ouu. Neeeee! Mě to nezajímá!“ 

Ale občas se najde někdo s trochu nepřítomnou myslí a vy prostě jen jako: „Prásk!“... Dáte mu do rukou knihu. Víte co – má ji ve svých rukách. Pak tam stojí, kouká na ni a vy mu řeknete: „Ano, ano, my je neprodáváme. Tahle knížka je pro vás.“

„Pro mě? Opravdu? Ach.“ A má ji ve svých rukách. Toto je přirozená vlastnost ruky – chce popadávat, držet. A jakmile to ta ruka jednou popadne, už to nechce pustit. Takže musí mít tu knihu v rukách. Jakmile ji jednou mají v ruce, ta ruka ji chce držet, dokonce i když se to mysli nelíbí. „Je to moje.“

Je obtížné pustit věc z ruky, když už ji jednou máte. Takže potom, však víte... někteří lidé si tu knihu koupí, ale je zde také hodně těch, kteří řeknou ne. Avšak ti, kteří ji měli v ruce, vrátili ji zpátky a řekli ne, ti o tom budou přemýšlet.  Víte co tím myslím, jak jsem řekl – zůstane to v mysli. Budou trochu zvědaví: „Co to vlastně bylo?“

Proto lidé, kteří dnes řeknou ne, jsou ti, kteří řeknou ano zítra! Už si pro to připravují půdu. Takže se nebojte o všechny ty lidi, kteří řeknou ne - to je v pořádku. Přinejmenším se dostali do kontaktu, dostali šanci a nechali si ji ujít a začnou o tom přemýšlet. A příště, až jim bude ta kniha nabídnuta, budou přemýšlet: „Dobře, možná“...

Někdy k vám tedy někdo z čista jasna přistoupí a řekne: „Mohu dostat jednu z těchto knih?“ To je jeden z těch, kteří předtím řekli ne, a kteří o tom přemýšleli a nakonec pak z vlastní vůle přišli a vzali si. Takto bychom měli s tímto poznáním pronikat, protože je to opravdová věc. Můžeme lidem říci, že je to opravdová věc a skutečně je! Je to pěkná věc, a proto se na ni lidé dříve či později obrátí!

Šrímad Bhágavatam 5.1.33, 13. dubna 2013, Amsterdam, Holandsko

Původní text v angličtině zde.

středa 30. listopadu 2016

Odpouštění vaišnavy

To, že odsuzujeme ostatní a nemůžeme jim odpustit, je tím, že jsme pyšní, tvrdíme, že víme všechno, jsme líní, nemáme žádnou toleranci a vše nás rozruší, jsme závislí na neustálém užíváním si svých smyslů. Takže odpouštění je velký bod, proto jej tolik vyzdvihuji. Přijměme tedy tento princip odpouštění jako svou meditaci. Je to něco, co nás hluboce ovlivňuje.

Otázka: Jak můžeme odpustit v případě vaišnava-aparádhy, největšího přestupku urážejícího vaišnavy? Pán Čaitanja řekl, že může odpustit cokoliv, ale ne vaišnava-aparádhu.

Přesto odpusťte! Protože vaišnava nepřijímá přestupky. Byla ta osoba, která položila parafernálie pro uctívání bohyně Kálí - včetně vína a masa, na práh domu Šríváse Thákura. Celé tělo té osoby bylo zasaženo strašnou nemocí - leprou. Pojídali ho červi. Takže ta osoba přišla za Čaitanjou Maháprabhuem a padla k jeho nohám: "Jsi Nejvyšší Osobnost Božství, prosím, zbav mě tohoto utrpení - prosím!" Ale Čaitanja řekl: "Tys urazil Šríváse Thákura, takže tě nechám pojídat těmito červy po miliony životů!" Také mu však Maháprabhu pověděl, že může jít za Šrívásem a úpěnlivě prosit o odpuštění. Takže za ním šel a Šrívás odvětil: "To nebyl problém, já jsem nepřijal
žádný přestupek." Prostě mu takto Šrívás odpustil a to je to, co dělají vaišnavové - odpouští!

Ale ohrazujeme se v případě, kdy je urážen někdo jiný. Budeme bránit ostatní, avšak sami o sobě smýšlíme: "Kdo jsem já?" Když na mě někdo křičí, myslím si: "Ano, zasloužím si to. Cokoliv mi udělají, já si to zasloužím." Když byl Haridás Thákur bit na dvaceti dvou tržištích, stále zůstával dobrodincem oněch lidí, kteří jej bili. To ukazuje, že oddaní vždy odpouští. Když s námi někdo špatně zachází, navenek to může vypadat jako týrání, ale ve skutečnosti z vnitřních důvodů je to úplně správně a my si to zasloužíme. Musíme takto smýšlet. Když mě střelili do zad, snažil jsem se takhle přemýšlet: "Co jsem udělal, že jsem si tohle zasloužil?" Snažil jsem se vidět, že Krišna je ke mně laskavý, protože mi věnoval tuto speciální pozornost. Musíme se naučit přemýšlet tímto způsobem, když s námi lidé jednají špatně.

ČČ Antya-lílá 7.16, 2. ledna 2015, Simhachalam, Německo

Původní text v angličtině zde.

pondělí 28. listopadu 2016

Důležitá součást štěstí

Jednou součástí štěstí je dávání milosti ostatním - to přináší štěstí. Vždycky, když vidíme, jak potřební lidé dostávají milost, je to velice pěkné a přinese to štěstí. Byli jsme na Ratha Yatře v Newcastelu (Jižní Afrika), kde byl u cesty nějaký pobuda, jenž měl kolem sebe aspoň dvoumetrový alkoholový odér, takže to s ním bylo vážné. Ale když kolem procházel kírtan, vyvolalo to v něm emoce - něco ho udělalo šťastným a začal tančit. Dělal legrační pohyby a tančil celou cestu.

Potom v jednu chvíli začal jeden z oddaných tančit s ním a pak ho najednou tento oddaný vřele objal. Toho chlapíka samozřejmě nikdo hodně dlouho neobjal, takže ho to pozvedlo jako nic jiného, Bože! Byl doopravdy šťastný, protože to bylo už dlouho, co byl někým přijat a ne pouze vyháněn jako pes. "Jdi odsud pryč! Ty zvíře!" Ale poprvé po dlouhé době se zacházelo jako s lidskou bytostí a tato milost ho vyzdvihla; i ten oddaný, který to udělal, byl úplně v extázi!

Já jsem to viděl a trochu se mi z toho zaleskly oči. "Hele, tady se něco děje. Je to něco na transcendentální úrovni. Je to na úrovni neobyčejné šlechetnosti." A kdekoliv vidíme, jak je takto druhým umožněno, aby se povznesli, získáme štěstí!

Zasvěcovací přednáška Ráma Navamí, 8. dubna 2014, Kapské Město, JAR

Původní text v angličtině zde.

sobota 26. listopadu 2016

Nezničitelný účinek zpívání



Když se dopustíte vaiṣṇava-aparādhy, tak neztratíte zbožný kredit z vaší oddané služby. Stále zůstává na vašem duchovním účtu, ale stane se to, že váš bankovní účet je zmrazen. Stejně jako když máte bankovní účet a vláda ho zablokuje a vy se nemůžete dostat k penězům. Takže když se dopustíte vaiṣṇava-aparādhy, vaše bankovní konto s duchovním kreditem je zmrazeno. Pak musíte nějakou dobu trpět a když se tím utrpením očistíte, tak opět získáte ke svému duchovnímu účtu přístup.

Takže když spácháte vaiṣṇava-aparādhu, po nějaký čas trpíte reakcemi a pak můžete pokračovat se vším prospěchem ze všeho toho zpívání. Takže nic nedokáže zničit účinek zpívání, dokonce ani vaiṣṇava-aparādha, ale může vaše bankovní konto zmrazit!

(Soweto, JAR, 15. prosince 2013)

Odkaz na přepis v angličtině je zde.