Ohlédnutí

Kadamba Kánana Svámí, 27. června 2015, New York, USA, Bhagavad-gíta 9.33

Jako dítě jsem byl docela dost divoký. Jedna z mých oblíbených her byla vzít míč, hodit ho na střechu domu, pak tam vylézt po okapové rouře, popadnout míč, slézt s ním dolů a pak ho hodit znovu na střechu a zase tam vylézt … a mohl jsem to dělat hodiny. Chci říct, že jako dítě máte spoustu energie a nevíte, co s ní, tak jsem si našel způsob. V té době jsme také měli služebnou a ona tu moji hru nějak neměla ráda. A tak jednoho dne mě popadla, chytila mě za ucho a opravdu silně ho stiskla mezi dvěma prsty a zároveň jim kroutila, ještě teď si to dobře pamatuji! Pak se mi nějak podařilo se jí vytrhnout, a když jsem byl volný, stál jsem tam před ní úplně v klidu a povídám jí: “Jen počkej, až vyrostu.“ A měla to. Myslel jsem to vážně. Říkal jsem si: “Fajn, jen počkej, až vyrostu.“ A byl jsem připraven vyrůst.

Ale když jsem vyrostl, viděl jsem věci z jiné perspektivy. Dokázal jsem ocenit, že se obávala, abych nespadl ze střechy, protože jsem dělal něco opravdu nebezpečného; dávalo to smysl. Ovšem že to bylo trochu kruté, spíše než mi takto kroutit uchem, mohla si se mnou sednout a pěkně mi to vysvětlit. To by asi fungovalo lépe. Mohla prohodit něco o rozmačkaných rajčatech a dětech, které padají ze střechy a poté jsou odváženy sanitkou a tak … to na mě mohlo udělat dojem. Stále ještě nejsem zastáncem její taktiky, ale dnes se na to dívám trochu jinak a chápu, že to vlastně myslela dobře.

Přeložila bhn. Eva W.

Původní článek v angličtině zde.