Dokonce i když jsme sami transcendentální, musíme brát
pocity ostatních osob vážně, i pokud jsou částečně motivované falešným egem –
na tom nezáleží, stejně jako u dítěte. Když jste pak dospělí, tak to už vidíte jinak, když otec odchází z domu, není to maličkost, je to skutečné utrpení,
ale co se dá dělat!?
Když jsem byl dítětem, ztratil jsem svou oblíbenou hračku –
autíčko – na pískovišti. Nikdy jsem to pak už nepřekonal. Byla to ohromná
ztráta. Celé pískoviště jsem překopal a prosál, ale nikdy jsem už svého malého zlatého
Jaguára nenašel. Byla to pro mě tragédie.
Nyní se na to ale už samozřejmě dívám z jiného pohledu.
Ale můj malý zlatý Jaguár zůstává, aby mi připomínal to, co pro mě jednou bylo
velice důležité. Takže to, co se skutečně počítá, je to, co je důležité pro
lidi. Nemyslím si, že bychom měli chodit kolem a lidi značkovat cedulkami „Falešné ego!“.
Myslím, že bychom měli být vážní k ostatním, jinak jak
by mohli oni brát vážně nás? Pokud jsem tak moc transcendentální, že neberu
nikoho vážně, nedává to vůbec smysl. Pak se stávám chladným a pro lidi
nezajímavým.
Jako Prabhupáda, který byl velice transcendentální a zároveň
dokázal být velice lidský k lidským bytostem. Byl schopen sejít dolů k tomu, co lidi pohnulo, přestože jeho samotného to vůbec stejně nepohnulo.
Spirit Matters program, 20. června 2013, Kapské Město, JAR
Žádné komentáře:
Okomentovat