Milost

Otázka: Přemýšlel jsem, jestli se na tohle mám zeptat. Přichází s tím doznání. Začal jsem s vědomím Krišny před 21 lety a i přes všechny moje nedostatky se ke mně oddaní chovali velice pěkně. Po mnoha letech si konečně myslím, že získávám nějakou chuť - pro naslouchání a také opěvování. Ale mám pocit, že jsem narazil do zdi nebo na strop. Když jsem to zanalyzoval, zjistil jsem, že mám stále pochybnosti, které mi brání získat skutečný nektar ve vědomí Krišny. Ještě hlubší analýzou jsem ke své hrůze zjistil, že patrně nejsem tak šťastný z představy, že Krišna řídí vše v mém životě. I přesto, že jsem si velice začal užívat společnost oddaných a celý proces vědomí Krišny, neustále - nezáleží na tom, jak tvrdě se snažím - narážím na tuto zeď, která mi brání jít dál. Hodně rád bych věděl, proč to tak je. Mahárádži, řekněte mi prosím, co je špatně?


Je pravda, že se musíme vzdát všeho smyslového vlastnictví. V jednu chvíli prostě musíme přijmout, že nic není naše. V Čaitanya Čaritámritě říká Šrí Čaitanya Maháprabhu Sanátanovi Gósvámímu, že dokonce ani jeho tělo není jeho. Řekl: "Odevzdal ses mi, proto tvé tělo je mým majetkem!"

Musíme postupně dojít do bodu, kdy řekneme: "Ok, všechno je Tvým vlastnictvím!" Musíme nechat odejít tendenci kontrolovat svůj osud a opravdu říct: "Ok Krišno, cokoli si přeješ!" Protože ať už máme tuto náladu či nikoliv, stejně to takto bude. Krišna udělá, co On bude chtít. Všichni se potýkáme s těmito obtížemi.

Včera jsem použil analogii, že Krišna je ve vnitřní místnůstce našeho srdce. Můžeme smýšlet o našem srdci jako o místě o mnoha komnatách. Pomalu otevíráme více pokojů a musíme je všechny proměnit v chrámy. Ale dokud máme nějaké myšlenky o tom, že chceme hmotné věci, znamená to, že stále ještě před Krišnou některé pokoje zamykáme - a zde jsou ty překážky. Každý má nějaké, jinak bychom všichni byli extatickými prema bhakty válejícími se na zemi v extázi. Takže můžeme mít potíže s těmito limity, můžeme narážet na stěny, které jsi popsal, ale pokud se krůček po krůčku snažíme více odevzdat, pokud se snažíme přijmout, co chce Krišna, ještě stále můžeme mít nepatrným způsobem nějaký osobní zájem, ale více a více ho minimalizujeme.

Jako v mém případě - byl jsem grihasta, ale neměl jsem děti, nestalo se to. Pak v jedné fázi jsem začal přemýšlet, co budeme dělat - zestárnout společně, ruku v ruce, "kost v kosti"... Říkal jsem si, jaký to bude mít smysl? Takže jsem začal rozvíjet touhu přijmout sanjás. Vzpomínám, jak jsem při tom obřadu v Bhaktivédanta Manoru seděl u obětního ohně a měl jsem okamžik pochybností (posluchači: Ohhhh!). Ne, Kapiladév říká, že pochyba je znakem inteligence. Měl jsem okamžik pochybností! Říkal jsem si: "Proč tohle dělám? Je mi čtyřicet čtyři, to je relativně málo. Mohl jsem ještě deset let počkat. Proč to chci udělat teď? Je to osobní ambice, nebo je to opravdu touha sloužit Krišnovi?"

A jak jsem tak seděl u té oběti, prostě jsem pokračoval. Co děláš? A pak poté, co jsem sanjás přijal, za mnou přišel nějaký televizní štáb a hned mi strčili pod nos mikrofon a řekli: "Cítíte nějaký rozdíl?"

A já jsem řekl: "Kdybyste se takhle zeptali někoho, kdo se zrovna oženil, co by řekl? Řekl by, že ano. Cítím teď rozdíl, protože cítím tíhu zodpovědnosti." Takže jsem tam tehdy cítil tu tíhu zodpovědnosti. A tohle je způsob, jakým se postupně snažíme zvýšit naše odhodlání. Nejdřív přijmeme vnější závazek a potom, abychom ho přežili, musíme ho naplnit. Sanjásí se musí kráčet s těmito těžkými sliby; a jaké to jsou těžké sliby - neužívat si v tomto hmotném světě, vůbec žádné uspokojování smyslů. Je to opravdu striktní! Pak jsem mohl vidět: "Tohle nikdy nevydržím, jestli to nezaplním ryzí přitažlivostí ke Krišnovi."

Když se chceme vymanit ze stagnující situace, musíme přijmout závazek, který je větší, než kde jsme teď. Nemusí to být sanjás, ale závazky ve službě Krišnovi se musí zvyšovat. Tyto přísliby ve službě Jemu nás také budou nutit přijímat větší vnitřní odevzdání. A pokud znovu narazíme na stěnu, pak musíme opět přijmout nový závazek, který je ještě větší a bude nás tlačit k tomu, abychom vnitřně rostli. Tímto způsobem zvyšujeme své odevzdání Krišnovi a ne tolik mentálním nebo intelektuálním přizpůsobením. Nemůžeme to dělat takto, na to nejsme tak silní, ale když přijmeme závazek, bude nás to nutit. Když přijmeme zodpovědnost, bude nás tlačit.

Takže když to vázne, přijměte větší závazky ve službě Krišnovi. Může to být různými způsoby - v sádhaně, praktické službě, v ášramu... To záleží na naší individuální situaci. A pak nakonec na konci našeho života, pokud jsou zde pořád tyhle zdi a pořád ještě nejsme dokonalí, je tu ta naděje, která se nazývá asa bandha a překládá se jako "naděje v beznaději"!

V podstatě to znamená, že i když není důvod mít naději, pořád ji máte. Nemusíme mít žádný důvod myslet si, že budeme úspěšní, že půjdeme zpátky k Bohu a že získáme Krišna prému, protože jsme se dostatečně neodevzdali. Vy to víte a já to vím; víme to o sobě. Ale máme "naději v beznaději", že přesto můžeme získat milost Pána Čaitanyi, protože když vidí, že se opravdu snažíme, je velice štědrý. A to je ta podstata. Musíme se opravdu snažit a když Pán Čaitanya vidí, že se skutečně snažíme, dá nám milost - pokud chce...

To je má meditace, proto jsem přijal sanjás. Je to riskantní záležitost. Přesto doufám, že Pán Čaitanya na konci mého života řekne: "Dobrá, snažil se!" Všichni ostatní řeknou: "Nedělal to pořádně. Nebylo to moc působivé. Možná pro něj bude lepší dělat to ještě jednou." Ale někdo také řekne: "Je to jeden z Prabhupádových lidí." Takže já také chci být Prabhupádovým mužem. Prabhupáda se modlí ke Krišnovi, abychom mohli jít zpátky k Bohu. Takže se snažím sloužit Prabhupádovi a doufám, že on také pomůže.

Znáte ten příběh o koňských závodech? Dostihy už začínají... Dámy a pánové, všichni koně jsou seřazeni! Startovací signál a všichni běží. A vede hmotná touha! Závist a chamtivost jsou jí v patách. Opravdu to vypadá, že hmotná touha vyhraje závod. Číslo jedna, hmotná touha, je v čele, je v čele! Ale potom... podívejte, podívejte! Zezadu, zleva, to je... Prabhupádova milost! Prabhupádova milost přibíhá! A ano, ano, ano! Prabhupádova milost postupuje. Prabhupádova milost, to vám říkám, dámy a pánové, Prabhupádova milost vyhraje závod!!!

Nějakým způsobem tady prostě vydržte!

Přednáška, Letní tábor Srbsko, červenec 2009

Původní text v angličtině zde.