Proces vědomí Krišny funguje na základě společnosti vaišnavů. Jsme jednoduše příjemci jejich milosti. Takže mnoho vaišnavů hraje významnou roli také v mém životě. Ve Vrindávanu ke mně byli oddaní velice laskaví a milostiví a chtěli, abych tam zůstal. Okamžitě mě oblékli do devocionálního oblečení, oholili mi hlavu a řekli: "Tanči!" Ale já na to: "Nemůžu jen tak tančit! Tančím jen když cítím, že chci tančit!"
"Ne, musíš tančit, protože v Nektaru oddanosti je řečeno, že tančit musíš."
Je zajímavé, jak jsem nemohl tančit, když to nešlo ze srdce, protože v té době jsem nechápal sílu tance samotného.
Myslel jsem si, že tanec je vyjádřením štěstí, ale nevěděl jsem, že je také způsobem, jak štěstí dosáhnout! Takže to mě donutilo se zamyslet; rozšířilo mi to obzory.
Byl tam jeden sanjásí, Jašodanandana Svámí, jenž uctíval Šily. V té době jsem nevěděl nic o Šilách - jen jsem viděl, že on měl tyhle neobvyklé podoby Pána a jiní ne. Ale mohl jsem vidět, že to bylo něco mystického, něco mocného! Ten sanjásí byl expertem v recitování veršů, znal mnoho veršů z písem a pěkně je citoval a vysvětloval. Viděl jsem, že vykonává oběť, že to učení nebylo automatické, ale že udělal oběť. A
uvědomil jsem si, že já také musím udělat oběť, abych se to naučil.
Později jsem musel opustit Vrindávan a vrátil jsem se do chrámu v Amsterdamu. Žily tam různé osobnosti. Jeden oddaný byl skvělý spisovatel, který napsal mnoho knih. Říkal, že má tři úrovně knih - "nižší knihy", knihy střední úrovně a "vyšší knihy". Vyšší knihy byly
šástra, nižší knihy byly o hmotném životě a veškerém zapletení, a střední knihy pojednávaly o tom, jak se dostat z hmotného života na duchovní cestu. Do knih vyšší úrovně si dal desátý zpěv Šrímad Bhágavatamu. Přeložil do holandštiny Uddhava-gítu, byl překladatelem knih Šríly Prabhupády a dělal i mnoho dalších věcí, ale já jsem si to neuvědomil hned v té době, i když se vždycky jevil jako hluboký myslitel. Hodně lidí na světě v něj mělo víru a knihy, které publikoval, se dostaly k tolika duším. Byl vlivná osoba, jejíž hloubavost byla mimořádná!
Jedna z jeho středních knih byla Opilí sloni a v ní popisuje ISKCON osmdesátých let. Také popisuje gurua jménem Aišvarya Mahárádž, který žil ve velké opulenci, a jak byl uprostřed toho všeho jednoduše zapomenut Krišna. Popisoval to velice hlubokým a ostrým způsobem, protože jaké je využití spisovatele, když nepíše o pravdě? Taková osoba je jen čarodějem, ale skutečný spisovatel musí psát o pravdě. Viděl jsem na něm, že byl opravdový spisovatel a takto, i když se připojil k hnutí Hare Krišna, si udržel svou vlastní integritu a poctivost. Jeho osobní svědomí - onen vnitřní hlas, vnitřní kompas v každém z nás, který nám říká, co je správné a co špatné - zůstalo nedotčené. Oceňoval jsem to na něm
a to posílilo mé vlastní přesvědčení, abych zůstal myslitelem, a že jsem jen nevypnul svůj mozek po tom, co jsem se přidal k Hare Krišna hnutí.
Čaitanja Čaritámrita Antya-lílá 7.16, 2. ledna 2015, Simhachalam, Německo
Původní text v angličtině
zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat