Jediné útočiště

Smysl zpívání je přijmout útočiště. Každý v tomto světě potřebuje útočiště; to dobře víme. Ale kde jinde než u Krišnových lotosových nohou? Taková je naše situace - neexistuje jiné útočiště! Vše ostatní je iluzorní útočiště. Skutečnou jistotu a útočiště nalezneme u Krišny a to je podstata duchovního života.

Když jsme v duchovním životě noví, myslíme si, že děláme pokrok - cítíme to, cítíme, že se věci mění, že se mění náš život, cítíme, že začínáme být vážní...ale když jsme zapojeni po delší dobu, cítíme, že neděláme vůbec žádný pokrok. Proč tomu tak je?

Na začátku je náš pokrok dobře měřitelný. Kolik zásad následujeme - tři, čtyři, dvě? Nebo kolik kol zpíváme? To se dá změřit. Ale později je to jiné, protože potom je to o stavu čistoty srdce, což je složitější změřit.

Po staletí existuje v Indii kultura uctívání Krišny. Uctívání Krišny se v té kultuře zachovalo. Ale co stav srdce? To je něco jiného. To nezískáte jen z kultury. Kultura tomu přispívá, protože v jejím rámci existuje úcta a uctívání Krišny a dokonce i Krišnovo jméno. Ale Krišna chce stav našeho srdce. Na konci Bhagavad-gíty (18.66) Krišnsarva-dharman parityajya, mam ekam saranam vraja.
a říká, abychom se Mu odevzdali,


Téma odevzdání je velmi široké. Je veliká výzva to udělat. Skutečně říct, "Teď jenom Krišna!" Jinak hrozí nebezpečí, že budeme pomýšlet na jiné způsoby, kterak přijmout útočiště. Proto čím víc přijmeme útočiště u svatého jména, tím méně ho budeme potřebovat přijmout v jiných věcech.


(Kadamba Kánana Svámí, prosinec 2010, Kapské Město, JAR, ranní přednáška)


Odkaz na přepis v angličtině je zde.