sobota 10. června 2017

Jednou ranou - ohlédnutí za pokusem o vraždu ve Vrindávanu


Otázka: Jedním z vašich úkolů byla pozice chrámového prezidenta ve vrindávanském Krišna-Balarám Mandiru. Chtěl bych se k tomuto okamžiku ve vašem životě vrátit, protože to je velmi mimořádné a řadovému oddanému se nestane, aby mu hrozilo zavraždění. Jak se s tím vyrovnáváte a pociťujete ještě dnes nějaké následky tohoto útoku? Cítíte se ohrožen, nebo jaký k tomu máte postoj?

KKS: Když jsem se stal chrámovým prezidentem ve Vrindávanu, byla tam těžká situace. Vrindávan je místo, které je duchovní svět; je transcendentální. Ale na povrchu tohoto transcendentálního místa je jiné místo, svět yoga-máji a iluzorní indická vesnice, která zakrývá duchovní Vrindávan. V současné době, na úrovni toho pokryvu, se Vrindávan nachází v Uttar Pradéši, což je indický stát, kde moc neplatí žádné zákony, a život v regionu tomu odpovídá. Není tam příliš pravidel a pořádku. Takže je ve Vrindávanu tak trochu mafie. Obyčejní lidé se s tímhle nesetkají, ale když jste prezident velké instituce, můžete se s těmito lidmi dostat do nějaké interakce. Kupoval jsem pro chrám nějaké pozemky a během toho jsem jednou přišlápl palec lidem od mafie, protože za mnou přišli s tím, že mi prodají půdu, kterou jsem pak koupil přímo od majitele a ne od nich, a ušetřil jsem tím 60.000 dolarů, mimochodem ne australských ale amerických, což je spousta peněz. Takže to mohl být jeden z motivů, proč se mi něco stalo. Mohly být i jiné důvody. Třeba nějaký nespokojený oddaný. Ve velkém chrámu vždycky nějaký naštvaný oddaný je.

Zkrátka jsem jednou večer vešel do koupelny, a když jsem tam byl, tak najednou - Prásk! - seshora přes zeď. A pak mě zasáhla kulka. Cítil jsem, jak mnou prochází jako ve zpomaleném filmu. Upadl jsem na zem. Instinktivně jsem pochopil, že nesmím upadnout do bezvědomí. Tak jsem zůstal při sobě. Věděl jsem, že pokud budu v bezvědomí, tak vykrvácím a najdou mě tam mrtvého až zítra. Zvládl jsem tedy dělat nějakou pránáyámu, nějak jsem se vyrovnal s bolestí a zůstal při vědomí. Pak jsem se vzepjal ke klice na dveřích a viděl jsem, jak mi tady vpravo visí něco jako koule velká jak fotbalový míč. V ní byla krev a kusy masa, a tak dále, kus žaludku, kus jater, to a ono. Takže to nevypadalo dobře a já si pomyslel: "Tohle asi nepřežiji!" Ale řekl jsem si: "Musím se nějak dostat z téhle koupelny, aby mě někdo mohl najít." Tak jsem to udělal. Ale hodně to bolelo. Padl jsem na verandě na kolena ve velkých bolestech, a první člověk, který přišel, byl jeden Jihoameričan, a když se mě zeptal, co se stalo, tak jsem zašeptal: "Střela!" (anglicky "shot" - pozn. překl.) A on slyšel: "Šok!? Šok!? Dostal jsi elektrický šok!?" A já jsem stěží mohl mluvit. On pak všem řekl, že jsem utrpěl elektrický šok. A já tam seděl a nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nikomu říct: "Ne, střelili mě, vykrvácím, vezměte mě do nemocnice." Nemohl jsem jim to říci, tak jsem tam jen seděl a myslel si: "Všichni tihle lidé kolem se na mě dívají a přemýšlejí, co dělat?!" A byl jsem to já, kdo obvykle všem říkal, co mají dělat. Teď jim neměl kdo říci, co mají dělat. Byli zmatení. A nikdo nezačal zajišťovat můj odvoz do nemocnice, ani cokoli jiného. Jen jsem tam seděl a říkal si: "Můžu opravdu umřít! Radši musím začít myslet na Krišnu!" Myslel jsem tedy na Krišnu a modlil se k Němu tak dobře, jak jsem mohl. Hodně se mi točila hlava. Bylo tedy těžké opakovat celou mahá-mantru. Měl jsem takovou závrať, že jsem říkal jen: "Krišna, Krišna, Krišna, Krišna..." A modlil jsem se ke Krišnovi, říkal jsem si: "Třeba se budu moci narodit v guru-kule." Víte, co myslím. "Ponesu to riziko - a vrátím se do Vrindávanu." OK, ten bezprostřední zážitek měl ještě další detaily, ale ty už nemusíme teď a tady rozebírat.

OtázkaMají ta zranění ještě stále nějaké fyzické následky?

KKS: No, víte co. Když vezmete botu a prostřelíte ji kulkou, už to nebude nová bota. Když prostřelíte tělo kulkou zepředu dozadu, budete mít nějaké problémy. Ale je to celkem dobré.

Když jsem byl ještě v nemocnici, přišla tam policie. Sám velký D.I.G., to je v Indii vysoký policista, oblastní šéf policie přišel osobně. A řekl: "Víte, vyšetřovali jsme ten případ, ale nemáme skutečně žádné důkazy. Nemůžeme nic dělat. Ale můžu vám dát tohle." A vytáhl svou zbraň a položil mi ji na postel. Řekl: "Mohu vám dát tohle." Což znamenalo: "Postarejte se o to sám." Ha ha ha. Místní způsoby. Tak jsem řekl: "Ne, to je v pořádku. Nechte si to." A on odpověděl: "Jo, to by asi u sádhua vypadalo lépe, aby to neměl." Ha ha ha. Já na to: "Děkuji moc." Ha ha ha.

Musel jsem v té nemocnici hodně přemýšlet. Myslel jsem na býka Dharmu. Když Dharmovi zlomil Kali nohy, stál vedle něj s holí v ruce. A přišel tam Mahárádž Paríkšit a zeptal se: "Kdo tohle udělal?" A býk pověděl: "To je těžké říci. Je těžké říci, kdo to udělal. Mohla by to být karma. Může to být vůle prozřetelnosti." Já jsem si tedy také říkal, že když se podívám na příčiny, tak konečnou nejvyšší příčinou je Krišna. Tak či onak mi tohle prostě poslal Krišna. Snažím se být oddaným a Krišna mi tohle poslal pro mé očištění, v zájmu mého růstu a já to budu muset tak brát. Je to Krišnova milost a já se z toho mám poučit. A to je ta nejzajímavější část celého příběhu: Co na té střele bylo k poučení? Na jedné ráně z pistole?

Občas si říkám, že bych měl napsat malou knížku, ve které nebudu moc psát o tom, jak došlo k tomu spiknutí, nebo kdo to udělal a kdo ne, kdo je podezřelý - a těch je několik. Ale psal bych více o tom vnitřním významu. Jaké poučení jsem si z toho vzal. Jmenovalo by se to: "Jednou ranou." Protože v té jedné ráně z pistole bylo tolik ponaučení. Ale já to psát nebudu, protože nejsem takový spisovatel.

Především, když se tahle věc stala, jsem byl na čekacím seznamu a připravoval se na sannyás. A ve védských písmech je řečeno, že sannyás znamená, že jste společensky mrtví. No a to se mi přesně přihodilo. Víte, když se v Indii někomu něco stane, přijde policie a zapečetí jeho pokoj. Zapečetí všechno a nikdo nesmí dovnitř. Mezitím tam policisté chodí a ukradnou z toho pokoje všechno, co mohou, protože oni jsou jediní, kdo tam může. A po čase, po třech měsících, ho otevřou a pokoj je prázdný, že? Všichni to vědí. Já jsem to také věděl a oddaní to také věděli. A byla tam dvě místa. Jedno byl můj pokoj a druhé byla kancelář o patro níž, a tam byly všechny cenné věci. Na obou místech byly trezory, protože jsem byl prezident velké instituce. Tak měli oddaní velké obavy. Takže vyklidili z mého pokoje a kanceláře všechny věci. Tohle tam proběhlo a všechno zmizelo. Takže jsem vešel do té koupelny a nikdy jsem se už nevrátil ve své staré identitě. Všechno, co jsem měl, zmizelo. Bylo to v podstatě, jako kdyby má identita zemřela.

OtázkaA v této době jste přestal být chámovým prezidentem?

KKS: To jsem musel. Byl jsem troska. Byl jsem vyřízený. Trvalo mi rok a půl, než jsem mohl vést rozhovor, jako je tenhle. Sedět delší dobu na židli.

Otázka: Z duchovního pohledu, byl to impuls k tomu vzít duchovní život víc vážně? Vím, že jste již bral duchovní život vážně, ale myslíte, že vám to dalo ještě větší impuls?

KKS: Nebyla jiná možnost, než přijmout útočiště u Krišny. To bylo prvořadé. Další věc byla, že jsem se musel hluboce zamyslet nad tím, co že to v sobě mám, že to přivedlo ty lidi k tomu, aby udělali takovouhle věc. Nebyla to jen mafie, v tom celém byli zapojení i oddaní zevnitř.

Otázka: Opravdu!?

KKS: Hmm. Samozřejmě nešlo o žádné špičky, možná to byl někdo zkorumpovaný. Protože v těchto velkých projektech jsou vždycky nějací lidé, kteří přišli kvůli penězům. To se v Indii také děje. Musel jsem se tedy hluboce zamyslet: "Co tuhle celou věc vyvolalo?" A lidé z Holandska mají ráznou povahu a jsou velmi odhodlaní. Je to malá země, která měla ve světě dost dynamickou roli. Taková malá země, která úplně všude prováděla všechny možné věci; Holanďani byli na Mauriciu a tolika dalších místech. Velmi dynamičtí. Takovou mají kulturu. Dynamickou, podnikavou. Věci jsou trochu jednoznačnější. Buď "Ano", nebo "Ne", a nic mezi tím. V Indii tohle tak dobře nefunguje. V Indii to nikdy není "Ano" nebo "Ne". Znáte to. "Ano" může být "Ne" a "Ne" může být "Ano". Tak nějak to více splývá. Takže tu stále byl trochu problém s rozdílem kultur. A já jsem viděl, že jsem ve svých názorech příliš zkostnatělý ve svém "Ano" a "Ne". Před vědomím Krišny jsem přemýšlel způsobem: "Cokoli, ale musí to být rozumné." Což je taky velmi holandské. Že musíme být rozumní. A když si skupina lidí na základě logiky myslí, že je něco pravda, pak máte pravdu a ta druhá strana se mýlí. "Konec. Je to rozumné. Nemáš pravdu. Žádné další diskuse." Ale tohle se lidem samozřejmě vždycky nelíbí. A tak jsem se změnil. Naučil jsem se z toho, že kdykoli máme nějaký spor, neměli bychom druhou stranu nechat nespokojenou. Nikdy bychom neměli lidi nechat nespokojené. Musíme jim tak či onak trochu nějak vyjít vstříc. Měli bychom to nějak vyřešit, dohodnout se. Na něčem se nějak shodnout. A udržet to tak. Nemůžete se rozejít v neshodě. Některé kultury takovou náladu samozřejmě mají, třeba Španělé. "Měli bychom to vyřešit." Ale Holandská kultura taková není. "Ano, ne. Dobře, špatně." Takže jsem udělal nějaké změny. Určité podstatné změny.

OtázkaS těmito změnami jste přijal tu zodpovědnost kázat po celém světě na mnoha místech...

KKS: Ano, myslím, že ta změna byla dobrá k tomu, co teď dělám, protože jsem začal být k lidem mnohem citlivější a ochotnější se přizpůsobit jejich potřebám. A teď musím jednat s tolika různými lidmi z tolika různých kultur na celém světě. Musím dobře vycházet se všemi druhy lidí, kteří spolu navzájem nutně ani vycházet nemusí.

Video v angličtině:



Audio v angličtině:


Žádné komentáře:

Okomentovat