Seberealizace

Seberealizace znamená, že konečně přestaneme hrát roli ve hře. Jsme v tolika hrách; nosíme různé masky a máme různou identitu.
"Jsem ředitelka školy..."
"Mám doktorát..."
"Jsem Američan.."
Odložte ty masky! Odstraňujeme masku po masce, až konečně přicházíme ke své skutečné tváři. A co je na té tváři napsáno? Kṛṣṇa Dāsa nebo Dāsī! A pak si uvědomíme, že ve skutečnosti jsme věční služebníci Kṛṣṇy!
Ale jsme k naší masce připoutáni, protože vypadá hezky; je tam tak dlouho a je těžké se vzdát falešného ega. Ale zpíváním Hare Kṛṣṇa, transcendentálním poznáním, přeřízneme uzel karmy a postupně se naše skutečné já vynořuje. Proto je seberealizace bod, kdy se člověk stává skutečně šťastným, protože pak je člověk konečně svým skutečným já.

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

Revoluce vědomí

V úvodu ke Śrīmad-Bhāgavatamu Śrīla Prabhupāda cituje velmi slavný verš:

 
tad-vāg-visargo janatāgha-viplavo 

yasmin prati-ślokam abaddhavaty api

nāmāny anantasya yaśo ’ṅkitāni yat 

śṛṇvanti gāyanti gṛṇanti sādhavaḥ 

(Śrīmad-Bhāgavatam 1.5.11)
 

Znamená to, že všude tam, kde jsou oddaní, kteří zpívají jména Boha, může přijít revoluce ve špatně nasměrované a pomýlené civilizace. Jinými slovy, toto zpívání může všechno změnit!
Můžeme vidět, že v minulosti byli lidé velmi zaměřeni na Boha. Po celém světě bylo postaveno mnoho chrámů, kostelů a slavných mešit. V moderní době se z lidí stali ateisté. Výsledkem je, že je ve světě tolik neklidu, tolik úzkosti, šílenství, agrese a neštěstí. Ale jednoduše uctíváním Nejvyššího Pána se to vše změní.
Není však nutné, abychom stavěli velké chrámy a velké náboženské památníky. Vše, co je potřeba, je uctívat Nejvyššího Pána a tím nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je zpívání Jeho svatého jména. Proto když se shromáždíme a zpíváme, má to velký význam pro celý svět, žehnáme mu a vytváříme revoluci v našich srdcích a v našem vědomí.

 

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

Proces pro tento věk

kaler doṣa-nidhe rājann
asti hy eko mahān guṇaḥ
kīrtanād eva kṛṣṇasya
mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet

“Můj milý králi, i když je Kali-yuga oceánem chyb, má přesto jednu dobrou vlastnost: pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry lze dosáhnout osvobození z pout hmoty a odejít do transcendentálního království.”
(Śrīmad-Bhāgavatam 12.3.51)

Kali-yuga je skutečně oceánem chyb, ale jediná dobrá vlastnost tohoto věku je zpívání svatého jména, které je doprovázeno milostí Pána Čaitanji.

V Satya-yuze byla procesem uctívání meditace o Nejvyšším Pánu, ale nyní v Kali-yuze nemáme žádnou sílu soustředit se! V Tretā-yuze byla tím procesem oběť, ale teď je to příliš obtížné a přináší to příliš mnoho problémů. Ve Dvāpara-yuze byl tento proces skrze uctívání božstev, ale nyní je standard snížen.

V tomto věku jsou těmi třemi hlavními procesy śravaṇaṁ (naslouchání), kīrtanaṁ (zpívání) a smaraṇaṁ (vzpomínání).

Jaká je tedy nejvyšší služba? V podmíněném stavu je to kīrtanaṁ. V transcendentálním stavu na tom nesejde. Rādhārāṇī vzpomínala na Kṛṣṇu a potom automaticky zpívala!
Takže nasloucháme a opěvujeme Kṛṣṇu a pak vzpomínáme. Čím více o Kṛṣṇovi slyšíme, tím více začínáme chápat, jak je všepřitažlivý a zapojíme se do služby. Kṛṣṇa se před podmíněnými dušemi skrývá za závojem iluze; oddaná služba tento závoj otevírá.

Prostřednictvím těchto procesů se měníme. Ale je tu ještě další rozměr. Jakékoli plody lásky k Bohu získáme, když je rozdáváme, tak zjistíme, že jich máme víc než dřív! Nejde tedy jen o to že my se pohroužíme, ale také o rozdávání svatého jména.

 

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

Nejmocnější proces

Musíme vědět, že všeho je dosaženo pomocí svatého jména a že je to nejmocnější ze všech procesů.

Lidé si myslí, že je to zjednodušený proces pro padlé duše věku Kali, který nám byl dán, protože nejsme  kvalifikovaní k provádění složitějších védských rituálů. Ne, ve skutečnosti je to silnější proces. Byl tu ve védských dobách, ale protože tam bylo následováno tolik rituálů, nebyl v popředí.

Potom Śrīvāsa Ṭhākura přečetl tento verš z Nārada Purāṇy:

harer nāma harer nāma

harer nāmaiva kevalam

kalau nāsty eva nāsty eva

nāsty eva gatir anyathā

„V tomto věku Kali není jiný způsob, není jiný způsob, není jiný způsob seberealizace než zpívání svatého jména, zpívání svatého jména, zpívání svatého jména Pána Hariho.“

(Śrī Caitanya-caritāmṛta Ādi-līlā 17.21)

Když si to přečetl, zavedl kīrtan ve Śrīvās-aṅgamu. Měl v tento verš plnou důvěru a začal z toho dělat svou hlavní činnost. Śrīvāsa byl ve své době výjimečný, protože se nepřizpůsoboval společenskému standardu; přizpůsoboval se śāstře, a jen zpíval Hare Kṛṣṇa.

 

 
(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)

 

Víra ve Svaté jméno

Máme veliké štěstí, ať už jsme přítomni osobně nebo elektronicým způsobem, protože na tom skutečně nezáleží. Je to transcendentální zvuková vibrace a to, co je důležité, je spojení s tímto zvukem. Šríla Prabhupáda byl velice jedinečný, protože měl víru v nahrávky a nahrával Svaté jméno, měl víru, že ve Svatém jménu je veškerá síla. To bylo revoluční! Prabhupáda dával druhé zasvěcení skrze nahrávku, kde vyřkl gayatri mantru a lidé si ji pustili do ucha a tak tuto mantru obdrželi. Někdo potom řekl, že takové zasvěcování není bona fide, protože v písmech je řečeno, že tato mantra musí být vyřčena a ne jen nahrána. Ale Prabhupáda měl jiný pohled, kdy pochopil, že ať se Svaté jméno zjeví jakýmkoli způsobem, stále zůstává Svatým jménem. Měl tedy víru ve Svaté jméno za jakýchkoli okolností.

 

(Kadamba Kánana Svámí, 24.června 2022, Londýn, setkání s žáky přes Zoom)

 

Odkaz na přepis v angličtině je zde.

Je zde naděje!

Áčárjové byli tolik pohrouženi do zpívání, že nechtěli nic jiného. Když Gaura Kišór dás Babádží zpíval a dostal hlad, jednoduše snědl ze země nějakou hlínu. Měl hlad, ale nechtěl být vyrušován tím, že by se někam šel najíst, protože chtěl pokračovat ve zpívání. Jak to můžeme pochopit, jak můžeme pochopit takovou vysokou chuť ke zpívání? 

Ve Šrí Čaitanja čaritě od Murári Gupty je řečeno, že, "Gopináth Áčárja přijal cestu naslouchání Šrí Náma japy. Poté zcela omámený Krišna prémou Gopínáth znovu a znovu vykřikoval Jeho jména. Tak vytvořil vlnu písně, tance a hudby, na které tančil jako oceán zaplavující své břehy." Tak tomu se říká zpívat japu, že? Vytváříte vlnu písně, tance a hudby při zpívání japy? To je jiná úroveň! Tady můžeme vidět, že existují úrovně japy, které si ani nedovedeme představit, ale áčárjové o nich píší. A my o nich pak čteme a  teď si je představujeme. Tímto způsobem získáváme trochu náhled toho, co by mohlo přijít v budoucnosti.

Možná ještě nezpíváme s čistou láskou, ale je zde nějaká naděje. Skrze duchovního učitele se nejdříve osvobodíme od našeho současného hmotného podmínění. A potom rozvineme naši věčnou a extatickou duchovní povahu. Pojďme se tedy podívat, jaký pokrok v tomto hnutí děláme - bude to den za dnem více a více extatické!

 (Kadamba Kánana Svámí, 5.května 2019, Melbourne, Austrálie, Bhakti Vrikša rozprava)

Odkaz na přepis v angličtině je zde.

Aktivní Krišna

Když pochopíme, že svaté jméno je skutečně Kṛṣṇa, pak v rámci zpívání objevujeme, jak Kṛṣṇa Sám sebe odhaluje. Pokaždé, když vidíme Božstvo, nevidíme Je vždy stejně. Můžeme Je vnímat v jiné náladě nebo jiné atmosféře. Někdy se zdá, že se na nás usmívají a někdy se zdá, že s námi komunikují.

Stejným způsobem s námi komunikuje i svaté jméno. Svaté jméno je aktivní Kṛṣṇa. Může dělat, co chce. Proto se nám svaté jméno vyjevuje tak, jak se nám chce vyjevit Krišna Samotný. Tímto způsobem je zpívání svatého jména vždy velkým dobrodružstvím. Nikdy nevíme, kam nás zavede.

Rūpa Gosvāmī říká tuṇḍe tāṇḍavinī ratiṁ vitanut tuṇḍāvalī-labdhaye. Když zpíváme, je to jakoby Kṛṣṇa tančil na našem jazyku. Nejen že Kṛṣṇa tančí v našem jazyce, ale Kṛṣṇa tančí také na nádvoří našeho srdce. Kṛṣṇa tančí v našem životě!

To se mi na vědomí Kṛṣṇy líbí: že je osobní a že svaté jméno má lotosové nohy a srdce!

 

 

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)