Naše útočiště

Když se jméno stane naším útočištěm, potom je zpívání něco, co je vždy přístupné. Tolik věcí se může v životě stát. Je tolik překvapení; léta utíkají, ale svaté jméno zůstává. A stává se útočištěm. Pak to není tak, že si musíme říkat, abychom přijímali útočiště u jména; jméno se stane útočištěm, protože je tou věcí, která je jistá.
Co uděláte, když někdo koho milujete zemře nebo vás opustí? Úplně vám to zlomí srdce a rozerve vás to. Kde je potom vaše útočiště? Je to mahā-mantra. Co uděláte, když jste ve svém autě a najednou praskne pneumatika a vidíte, jak se k vám blíží zeď? Víte, že se blíží potíže, tak kam se obrátíte? Obrátíte se na mahā-mantru. Co uděláte na konci života, když cítíte, že život uniká? Je zde mahā-mantra. Svaté jméno je tedy naší jedinou útěchou, naším jediným útočištěm.  

 

(Kadamba Kánana Svámí, z knihy Kīrtanīyaḥ Sadā Hariḥ)