pátek 19. července 2019

Dychtivost na Kumbha-mele


Jednou jsem šel se skupinkou dalších lidí z Vṛndāvanu do Haridváru. Jsou různá místa, kde se koná Kumbha-melā a Haridvár je jedním z nich. Jeli jsme autobusem celou noc. Ten autobus byl strašný, žádný de-luxe vůz, jen obyčejný. Měl rovná sedadla s kovovou tyčí před vámi a okna na boku, takže jsem si udělal velký ochranný turban pro případ, že bych usnul a narazil do nich. Ve tři hodiny ráno nás zastavila policie. Bouchali do autobusu bambusovými tyčemi, jako kdyby to byl buvol. Řekli nám, že autobus musí zaparkovat na tomhle poli. Na tom poli nebylo nic, ale oni řekli: „Musíte jít. Žádný autobus.“

Šli jsme tedy určitým směrem a stejně jako včera jsme po nějaké době zjistili, že byl špatný. (Včera jsem ušel jedenáct kilometrů, vy jste museli dát taky aspoň deset.) Otočili jsme se a opět šli. Nakonec jsme se někoho zeptali: „Kde je Haridvár?“
„Eh,“ řekl a ukázal opačným směrem.

Tak jsme se otočili a šli tam. Nakonec jsme po celé noci chůze dorazili do Haridváru. Byl tam obrovský dav. Ke Gaṅze jsme přišli okolo šesté hodiny ranní. Strčil jsem palec do vody. Vmžiku mi ztuhnul. Voda byla ledově studená. Takže jsem řekl: „No, možná počkám, až bude slunce silnější. Aspoň se to trochu zahřeje.“ Místním lidem to bylo jedno. Ó můj bože, oni prostě vlezli do vody! Já jsem si zařídil místo ve stanu, kde zůstanu, ale ostatní ne. Oni prostě jdou na paṇḍālový program, zůstanou na přednášku a kīrtan a potom si tam v tom paṇḍālu lehnou. Jen si představte, že byste si teď tady měli lehnout a to bude vaše místo pro dnešní noc. Jak byste se cítili? Někteří by nebyli šťastní, ale tamti lidé byli velice šťastní, protože měli tolik nadšení, takovou dychtivost. Byli na míle před námi. Uvědomil jsem si, že jsem cizinec. Neměl jsem tu touhu. A právě nedostatek touhy z nás dělá cizince (ve Vṛndāvanu - pozn. překl.).



Z knihy Under the Desire Trees

Žádné komentáře:

Okomentovat