Pokora je klíčový prvek v našem duchovním životě. Pokora znamená, že jsme připraveni odložit naše vlastní představy stranou, to je zásadní element pokory. Není to nezbytně tak, že člověk neustále kráčí s hlavou trochu skloněnou, dívá se do země a dlaně má spojené - to nemusí nutně znamenat pokoru. Pokora je jednoduše to, že jsme schopní přijmout ostatní jako naše nadřízené a jsme otevřeni k přijímání jejich vedení. To je skutečná pokora. Proto nesmíme pokoru zaměňovat za velmi nesmělé jednání navenek, za to, když je někdo neustále v pozadí; to není opravdová pokora. Skutečná pokora je spíše podrobit se před nadřízenými a zeptat se: "Co bych měl dělat?" To je pravá pokora. Není to jednoduché. Přijmout vedení vaišnavů, přijmout vedení písem - to je pokora. Mít písma v takové úctě a říci: "Ano, tato písma se stanou vodítkem mého života," to je pokora.
Vidíme, že to tak nemáme, že spíše praktikujeme a vlivem okolností se snažíme přijmout pokorný postoj, ale je velice těžké přijmout útočiště u nadřízených - velmi obtížné, velmi těžké. Naše nezávislost je velmi velká a raději si na všechno přijdeme sami. "Je všechno v pořádku?" "Ano ano, úplně v pořádku..." A potom - je to úplný chaos, ale tak či onak to zvládneme, protože raději nepřijmeme riziko, že nám někdo jiný řekne, abychom dělali něco, co se nám nelíbí. Takže pokora vyžaduje, abychom byli připraveni dovolit ostatním mít vládu nad našimi životy, to je velká věc.
Téma pokory je zásadním tématem v duchovním životě a proto se na ně zaměřujeme - jelikož si dokáže získat Pána.
(Kadamba Kánana Svámí, březen 2008, Durban, JAR)
Odkaz na přepis v angličtině je zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat