Pro potěšení Krišny

Četl jsem o Haridási Thákurovi, jak denně zpíval svých 300 tisíc jmen. Je řečeno, že Haridás tato jména zpíval pro potěšení Pána. A to je opravdu něco. 300 tisíc jmen pro potěšení Pána! Zpívali jste někdy alespoň jedno jméno pro potěšení Pána? Zpíváme z tolika důvodů. Můžete mi říct pár důvodů, kvůli kterým zpíváme? Mohu začít tím, že zpíváme proto, abychom se očistili. To je jeden důvod. „Toužíme po nějakém extatickém prožitku.“ „Protože jsme to slíbili.“ „Abychom na sankírtanu rozdali hodně knih.“ „Abychom byli společensky přijímáni.“ „Abychom měli příznivý osud.“ „Pro ochranu.“ Ano. Jednou jsem letěl maličkým letadlem, byl to hodinový let, a já jsem za tu jednu hodinu odzpíval 16 kol. Už se mi to znovu nepodařilo, ale tehdy jsem to zvládl. Takže hodně z naší motivace je smíšeno s osobními zájmy. Všechno, co jsme řekli, se týká našich osobních zájmů. A jen Haridás Thákur zpívá výhradně pro potěšení Krišny. Já jsem si také říkal, že budu zpívat ze strachu, abych se osvobodil od karmy, protože když už máte poznání, tak se bojíte, co se stane, když to nebudete dělat. Zpíval jsem ze zvědavosti, kvůli nějakému prožitku: „Co se stane, když budu zpívat?“ „Přijde Krišna? Nebo nějaký jiný mystický zážitek?“

Ve všem ale byl nějaký sobecký element. Takže zpívat jen pro potěšení Krišny je dokonalá úroveň. Velmi nesobecká. My jsme velice sobecky zaměření. Proto je řečeno, že je velmi těžké dostat se do tohoto stádia nesobeckého zpívání. Z tohoto důvodu je doporučeno, abychom se zapojili do sankírtanu. Ať nezpíváme jen pro sebe, ale ať Svaté jméno rozdáváme. Zeširoka. Ať se staneme štědrými. Místo, abychom mysleli na sebe a na svůj pokrok, máme začít rozjímat o prospěchu druhých živých bytostí. Tak jako Prahlád Mahárádž, jehož zájmem nebylo jeho vlastní vysvobození. Řekl: „Jsou tu mnozí, kteří se zabývají velkým odříkáním, odcházejí do lesa, skládají sliby mlčení, a to všechno pro své vlastní vysvobození. Ale já toužím vysvobodit z tohoto hmotného světa všechny ty hlupáky.“ Musíme tedy začít myslet na dobro ostatních. Nejen na své vlastní. Pokud zpíváme jen kvůli sobě, „moje mysl, moje smysly, můj pokrok, já, já, já...“, pak je velmi těžké začít být při zpívání nesobecký. Tím pravým procesem je tedy sankírtan. Když při zpívání myslíme na dobro druhých. Pak v tomto věku můžeme být nesobečtí. Jinak to prakticky není možné. V tomto věku ne. Dnes je sobectví hluboce zakořeněné, a proto se musíme ujmout mise Pána Čaitanji. To je při zpívání velmi důležitý prvek. Musíme vyvinout tuto náladu: „Co můžeme udělat pro dobro druhých?“

Helsinki 2011, Nama-Tattva-II