Duben 2008 (večerní lekce)Bhagavat-Gíta 6.5.
uddhared átmanátmánam nátmánam avasádayet
átmaiva hy átmano bandhur átmaiva ripur átmanah
Je třeba se pomocí své mysli osvobodit, nikoliv si způsobit vlastní poklesnutí. Mysl je jak přítelem, tak i nepřítelem podmíněné duše.
VÝZNAM: Slovo átmá označuje tělo, mysl a duši – vždy podle okolností. V systému yogy se zvláště jedná o mysl a podmíněnou duši. Zde se átmá vztahuje na mysl, jelikož ta je v yoze středem pozornosti. Účelem yogy je ovládnout mysl a odvrátit ji od ulpívání na smyslových objektech. V tomto verši je zdůrazněno, že mysl je třeba vycvičit tak, aby mohla vysvobodit podmíněnou duši z bažiny nevědomosti. V hmotné existenci podléhá živá bytost vlivu mysli a smyslů. Čistá duše je zapletená v hmotném světě ve skutečnosti proto, že mysl je ve styku s falešným egem, které chce ovládat hmotnou přírodu. Proto by měla být mysl vycvičená tak, aby ji lesk hmotné přírody nepřitahoval. To může podmíněnou duši zachránit. Neměla by podlehnout přitažlivosti smyslových objektů a způsobit si tím vlastní úpadek. Čím více ji smyslové objekty přitahují, tím více se zaplétá do hmotné existence. Nejlepším způsobem, jak se osvobodit, je stále zaměstnávat mysl na úrovni vědomí Kršny. Pro zdůraznění je použito slovo hy, což znamená, že se to musí dělat. V písmech také stojí:
mana eva manusyánám káranam bandha-moksayoh
bandháya visayásango muktyai nirvisayam manah
„Mysl je pro člověka příčinou otroctví a také příčinou osvobození. Pokud je upoutána smyslovými objekty, přivede ho do otroctví, a pokud je od nich odpoutaná, přinese mu svobodu.“ (Amrta-bindu Upanisad 2) Mysl, která je vždy upoutána vědomím Kršny, je tedy příčinou nejvyššího osvobození.
PŘEDNÁŠKA:
Začátek významu je zajímavý, protože Šríla Prabhupáda říká, že slovo átmá může znamenat tělo, mysl, duši, ale jelikož tady mluvíme o yoze a uplatňování yogového systému, tak je jasné, že yoga se vztahuje na mysl. To je důležité, protože jinak by člověk mohl tento text vysvětlovat jiným způsobem. Vaišnavští áčaryové hluboce uvažovali o významu Gíty. A ve svých komentářích vyjevovali, jak chápat Gítu. A Šríla Prabhupáda vzal esenci z těchto komentářů a k tomu přidal také svůj vlastní. A tím byla Bhagavad-Gíta velice obohacena. Jednou Šríla Prabhupáda zavolal Tamál Krišna maharaje a řekl mu: „Moje významy jsou mnohem důležitější než verše.“ To je trochu šokující, vždyť ty verše jsou slova samotného Krišny, tak jak mohou být výklady důležitější než slova vyslovená Krišnou? Ale jsou důležitější, protože jedině skrze tyhle výklady můžeme chápat slova Krišny. Takže tady je téma mysl. A tohle je zajímavý verš, na kterém jsme to dnes Krišnovým aranžmánem otevřeli. Popisuje, jak mysl je přítelem podmíněné duše a také jejím nepřítelem… a na konci významu Šríla Prabhupáda cituje z Amrta-bindhu Upanišady a říká: „Mysl je pro člověka příčinou otroctví a také příčinou osvobození. Pokud je upoutána smyslovými objekty, přivede ho do otroctví, a pokud je od nich odpoutaná, přinese mu svobodu.“ Takže taková je situace. Pokud je mysl pohroužená ve smyslových objektech, je příčinou otroctví. Ale pro mysl je to velice přirozené být pohroužená ve smyslových objektech. V 11. zpěvu se shromáždili mudrci, mentální synové Brahmy, a diskutovali tenhle bod. Řešili tuto otázku: „Jakto, že mysl takto vstupuje do smyslových objektů a smyslové objekty vstupují do mysli?“ A to je fakt, naše mysl je neustále pohroužená v různých smyslových objektech. A proč, to je také vysvětleno: Je řečeno, že hmotná energie, neboli máya je Krišnova energie. Krišna říká, mama mayá duratyayá, je to má máya. A je to odraz duchovní energie. Duchovní energie je neomezená, a proto se její odraz také jeví, jako neomezený. Já jsem byl v Oxfordu, kde mnoho oddaných dělá své doktorské práce a většinou to dělají jako hinduistická studia. Jeden si vzal za téma své doktorské práce ´Máya ve Šrímad Bhágavatamu.´ A on říkal, „když jsem s tím začínal, myslel jsem si, že to bude úplně jednoduché, ale postupně jsem se do toho víc a víc zaplétal a bylo to čím dál složitější.“ To není divu, protože taková je povaha Máyi. Na začátku vypadá velice jednoduše, ale pak se víc a víc zaplétáte. Teď jsme měli Ráma Navami, tak mám v hlavě čerstvé vzpomínky, jak se Rávana dívá z okna svého paláce a vidí jednu maháogu opičích vojáků. Maháoga je jednička a 64 nul. A Rávana se díval z okna a říkal si, „Nejdřív pobiju ty opice, a pak se postarám o Rámu.“ A myslel si, že to bude velice jednoduché, ale jakmile se do toho úkolu pustil, tak se začali objevovat různé komplikace. Nezažíváme to náhodou všichni? Pokaždé si myslíme, když se chystáme něco dělat: „Tohle udělám jednoduše.“ Jednoduše??? Nějak to nakonec uděláme, ale jednoduché to není. Všechno v tomhle světě má svoje komplikace, pořád. Nikdy nemůžete vědět, může se stát cokoli. A někdy čekáte, že něco bude obtížné a ono to najednou funguje a vy se divíte, „Jakto, že to bylo tak jednoduché?“ Ale to je jenom, aby byla vyvolána další iluze: ´Vidíš, to se dá udělat.´ Jakmile si začnete myslet, ´tenhle hmotný svět, to je fakt moc, radši na něj zapomenu, pryč odsud,´ tak hned najednou přijde úspěch. Zapomínáme, že tahle hmotná energie máya, má svůj osobní element, to není neosobní energie. Něco jako když máte na stole 100 lepivých papírů a máte je dát pryč, tak se může stát, že budete mít pak to lepidlo ve vlasech, na šatech a všude. Není snadné takové věci dělat, aniž by se nás to dotklo. Vidíme, jak v továrnách lidé pracují s ocelovými chrániči, botami a různými druhy ochranných obleků, ochrannými brýlemi, helmicemi a vším možným, protože taková je hmotná energie. Kvůli naší práci s hmotnou energií budeme polapeni. Ale pak najednou… úspěch, úspěch, ÚSPĚCH… A my si myslíme, „ No tak, může být, že mám prostě kliku, všechno to může fungovat, a proč ne? A kdybych to nezkusil, nikdy bych si to neodpustil.“ A myslíme si, ´musím to přece zkusit, pak mi bude 80 let a já budu naříkat, proč jsem to jenom nezkusil?!´ Má rada zní: „Nezkoušejte to a jenom naříkejte, až vám bude 80. Protože když to zkusíte, budete naříkat víc.“ O tom není vůbec pochyb. Po ruské revoluci museli aristokraté z Ruska utíkat, protože bolševici šli po nich. A některé z těchto aristokratických osobností, které v Rusku nosily uniformy s hvězdami a různými metály, se staly vrátnými velkých hotelů v Západní Evropě a Americe, velmi známá věc. Pořád nosili ty směšné uniformy, ale trpěli, velice trpěli. Kdyby takovou práci dostal nějaký jednoduchý člověk, tak by si řekl, že to je dobrá práce. Ale pro toho, kdo je znám jinak…, jak je možné takhle žít? Proto je lepší se moc nezaplétat do hmotné energie a být v mysli trochu upevněný, než snažit se uspokojit mysl skrze hmotnou energii a přesto nebýt spokojený, ale naopak být ještě víc připoutaný i tělem a myslí a čím dál víc… Tady je taková iluze, že pokud nějak uspokojím tuhle touhu, tak tím už to bude vyčerpané a potom, časem to nechám odejít. Ale Šríla Prabhupáda dává příklad bráhmany, který žebral ode dveří ke dveřím a měl čím dál větší hlad a nic nedostával až nakonec přišel do muslimské oblasti… a on si řekl, ´no co můžu dělat, mám hlad, tak musím žebrat tady. A nakonec mu jeden muslim něco dal. Ale co mu dal, bylo jen maličko a tak bráhmana naříkal, „ Ztratil jsem kastu a pořád mám hlad.“ Když bráhmana přijme něco v muslimské komunitě, tak ho komunita bráhmanů zavrhne. Takže ztratil kastu a stejně má hlad. To je pozice toho, kdo hledá smyslový požitek v tomhle světě a myslí si, že může překonat hmotné touhy tím, že je bude uspokojovat. To je bez šance, protože ať se budeme snažit sebevíc, pořád budeme mít hlad a ještě k tomu ztratíme kastu a mezitím se tolik zapleteme.
Začátek významu je zajímavý, protože Šríla Prabhupáda říká, že slovo átmá může znamenat tělo, mysl, duši, ale jelikož tady mluvíme o yoze a uplatňování yogového systému, tak je jasné, že yoga se vztahuje na mysl. To je důležité, protože jinak by člověk mohl tento text vysvětlovat jiným způsobem. Vaišnavští áčaryové hluboce uvažovali o významu Gíty. A ve svých komentářích vyjevovali, jak chápat Gítu. A Šríla Prabhupáda vzal esenci z těchto komentářů a k tomu přidal také svůj vlastní. A tím byla Bhagavad-Gíta velice obohacena. Jednou Šríla Prabhupáda zavolal Tamál Krišna maharaje a řekl mu: „Moje významy jsou mnohem důležitější než verše.“ To je trochu šokující, vždyť ty verše jsou slova samotného Krišny, tak jak mohou být výklady důležitější než slova vyslovená Krišnou? Ale jsou důležitější, protože jedině skrze tyhle výklady můžeme chápat slova Krišny. Takže tady je téma mysl. A tohle je zajímavý verš, na kterém jsme to dnes Krišnovým aranžmánem otevřeli. Popisuje, jak mysl je přítelem podmíněné duše a také jejím nepřítelem… a na konci významu Šríla Prabhupáda cituje z Amrta-bindhu Upanišady a říká: „Mysl je pro člověka příčinou otroctví a také příčinou osvobození. Pokud je upoutána smyslovými objekty, přivede ho do otroctví, a pokud je od nich odpoutaná, přinese mu svobodu.“ Takže taková je situace. Pokud je mysl pohroužená ve smyslových objektech, je příčinou otroctví. Ale pro mysl je to velice přirozené být pohroužená ve smyslových objektech. V 11. zpěvu se shromáždili mudrci, mentální synové Brahmy, a diskutovali tenhle bod. Řešili tuto otázku: „Jakto, že mysl takto vstupuje do smyslových objektů a smyslové objekty vstupují do mysli?“ A to je fakt, naše mysl je neustále pohroužená v různých smyslových objektech. A proč, to je také vysvětleno: Je řečeno, že hmotná energie, neboli máya je Krišnova energie. Krišna říká, mama mayá duratyayá, je to má máya. A je to odraz duchovní energie. Duchovní energie je neomezená, a proto se její odraz také jeví, jako neomezený. Já jsem byl v Oxfordu, kde mnoho oddaných dělá své doktorské práce a většinou to dělají jako hinduistická studia. Jeden si vzal za téma své doktorské práce ´Máya ve Šrímad Bhágavatamu.´ A on říkal, „když jsem s tím začínal, myslel jsem si, že to bude úplně jednoduché, ale postupně jsem se do toho víc a víc zaplétal a bylo to čím dál složitější.“ To není divu, protože taková je povaha Máyi. Na začátku vypadá velice jednoduše, ale pak se víc a víc zaplétáte. Teď jsme měli Ráma Navami, tak mám v hlavě čerstvé vzpomínky, jak se Rávana dívá z okna svého paláce a vidí jednu maháogu opičích vojáků. Maháoga je jednička a 64 nul. A Rávana se díval z okna a říkal si, „Nejdřív pobiju ty opice, a pak se postarám o Rámu.“ A myslel si, že to bude velice jednoduché, ale jakmile se do toho úkolu pustil, tak se začali objevovat různé komplikace. Nezažíváme to náhodou všichni? Pokaždé si myslíme, když se chystáme něco dělat: „Tohle udělám jednoduše.“ Jednoduše??? Nějak to nakonec uděláme, ale jednoduché to není. Všechno v tomhle světě má svoje komplikace, pořád. Nikdy nemůžete vědět, může se stát cokoli. A někdy čekáte, že něco bude obtížné a ono to najednou funguje a vy se divíte, „Jakto, že to bylo tak jednoduché?“ Ale to je jenom, aby byla vyvolána další iluze: ´Vidíš, to se dá udělat.´ Jakmile si začnete myslet, ´tenhle hmotný svět, to je fakt moc, radši na něj zapomenu, pryč odsud,´ tak hned najednou přijde úspěch. Zapomínáme, že tahle hmotná energie máya, má svůj osobní element, to není neosobní energie. Něco jako když máte na stole 100 lepivých papírů a máte je dát pryč, tak se může stát, že budete mít pak to lepidlo ve vlasech, na šatech a všude. Není snadné takové věci dělat, aniž by se nás to dotklo. Vidíme, jak v továrnách lidé pracují s ocelovými chrániči, botami a různými druhy ochranných obleků, ochrannými brýlemi, helmicemi a vším možným, protože taková je hmotná energie. Kvůli naší práci s hmotnou energií budeme polapeni. Ale pak najednou… úspěch, úspěch, ÚSPĚCH… A my si myslíme, „ No tak, může být, že mám prostě kliku, všechno to může fungovat, a proč ne? A kdybych to nezkusil, nikdy bych si to neodpustil.“ A myslíme si, ´musím to přece zkusit, pak mi bude 80 let a já budu naříkat, proč jsem to jenom nezkusil?!´ Má rada zní: „Nezkoušejte to a jenom naříkejte, až vám bude 80. Protože když to zkusíte, budete naříkat víc.“ O tom není vůbec pochyb. Po ruské revoluci museli aristokraté z Ruska utíkat, protože bolševici šli po nich. A některé z těchto aristokratických osobností, které v Rusku nosily uniformy s hvězdami a různými metály, se staly vrátnými velkých hotelů v Západní Evropě a Americe, velmi známá věc. Pořád nosili ty směšné uniformy, ale trpěli, velice trpěli. Kdyby takovou práci dostal nějaký jednoduchý člověk, tak by si řekl, že to je dobrá práce. Ale pro toho, kdo je znám jinak…, jak je možné takhle žít? Proto je lepší se moc nezaplétat do hmotné energie a být v mysli trochu upevněný, než snažit se uspokojit mysl skrze hmotnou energii a přesto nebýt spokojený, ale naopak být ještě víc připoutaný i tělem a myslí a čím dál víc… Tady je taková iluze, že pokud nějak uspokojím tuhle touhu, tak tím už to bude vyčerpané a potom, časem to nechám odejít. Ale Šríla Prabhupáda dává příklad bráhmany, který žebral ode dveří ke dveřím a měl čím dál větší hlad a nic nedostával až nakonec přišel do muslimské oblasti… a on si řekl, ´no co můžu dělat, mám hlad, tak musím žebrat tady. A nakonec mu jeden muslim něco dal. Ale co mu dal, bylo jen maličko a tak bráhmana naříkal, „ Ztratil jsem kastu a pořád mám hlad.“ Když bráhmana přijme něco v muslimské komunitě, tak ho komunita bráhmanů zavrhne. Takže ztratil kastu a stejně má hlad. To je pozice toho, kdo hledá smyslový požitek v tomhle světě a myslí si, že může překonat hmotné touhy tím, že je bude uspokojovat. To je bez šance, protože ať se budeme snažit sebevíc, pořád budeme mít hlad a ještě k tomu ztratíme kastu a mezitím se tolik zapleteme.
My se musíme pohroužit do dávání naší služby Kršnovi a pak být otevření tomu, abychom přijímali Kršnovu milost. A tyhle dvě věci jsou v našem duchovním životě neustále. Pokud jenom chceme Kršnovu milost, aniž bychom dávali, tak něco dostaneme, ale nebude to moc hluboké. Ten element, když se hluboko pohroužíme do služby Kršnovi, tak to je okamžik kdy vědomí Kršny začíná být hluboké a smysluplné. Můžeme tak dlouho hledat, ‚kde je to vědomí Kršny nejhlubší?‘ Lidé hledají všude. ‚Budu hledat na duchovním tržišti, tam je spousta obchodů, tak se podívám, co je tu k sehnání. Porovnám si kvalitu; kde je ta milost nejlepší?‘ Milost je nejlepší tam, kde oddaný dává sám sebe ve službě. Čím víc se obětujeme ve službě, tak tím víc se to děje. Jako na Nrsimha-Kšetře máme ty ‚super pujárí,‘ kteří přijíždějí na festivaly a dělají obřady, jaké nikdo nedovede. Ani ti nejlepší čeští panditi neznají tolik triků, jako oni. Vždycky mají něco nového v záloze; různé druhy kouře, různé druhy dřeva a různé druhy pohybů a všechno možné. Ovšem původní áčárya toho všeho je GAURAKÉŠAVA Prabhu. Já jsem tam jednou dával přednášku a on tam byl také přítomný, tak jsem mu řekl otevřeně, „ Popravdě.., já jsem nikdy nevěřil všem těm hokuspokusům.“ On se na mě díval způsobem: ‚Co!? Počkat, počkat, kam tímhle míříš??‘ Já jsem pokračoval: „Já tomu nikdy nevěřil, ale před pár lety, když se instalovala čakra na střeše, tak si vzpomínám, jak Gaurakéšava chatoval mantry ve dne v noci po mnoho dnů. Po třech dnech začínal ztrácet hlas. A tak to na mě zapůsobilo, protože já vím, co to je ztrácet hlas. To přijde po yajňi, po oběti. To jsem si pomyslel, tak tohle to byla opravdová oběť, žádný hokuspokus. On se tady do toho skutečně dal, on se věnoval do služby. Možná se Pán Višnu zjevil v té čakře, to by mě vůbec nepřekvapilo.“ Všechno je to o yajňi, ne o kouři. Zelený, červený, modrý kouř, různé jiné barvy, ale podstata je služba, že oddaný prostě udělá něco navíc. Něco, co by normálně neudělal, jen aby potěšil Pána. A potom samozřejmě Pán to bude opětovat a vyjeví svou milost. A to nás drží naživu, to je povaha bhávy. Bháva je založená na opětování. My dáme sami sebe ve službě a Pán pak opětuje svou milostí. Samozřejmě, podle téhle modlitby: áślisya vá páda-ratám pinastu mám adarśanán ma-hatám karotu vá…(CC Antya-lílá 20.47) Ať se nám vyjeví nebo ne, to závisí na Něm, já zůstanu Jeho služebníkem nepodmíněně. Né že:“Už jsem udělal tolik služby, tak Krišno teď jsi na řadě Ty, tak kde to je!“ Kršna sám rozhodne, kdy je na řadě. O tom my nerozhodujeme, my jenom pokračujeme ve službě. Ale nemusíme mít obavy, protože Kršna nám to opětuje v mnohem větším měřítku, než kolik by odpovídalo naší službě. Taková je povaha sankírtanového hnutí. Šríla Prabhupáda chtěl, aby se během nedělní hostiny servírovalo plné menu, ne jenom malý papírový tácek s jednou pakorou a malou sladkostí. Naopak, velký talíř s mnoha chody; v tehdejší době bylo 15 nektarových chodů. Ještě koncem 70. let to tak bylo, 15 chodů. Potom bylo potřeba 15 lidí, aby utírali těsto z podlahy a ze zdí a tak dál. Nedělní čištění kuchyně pozdě do noci. Taky se na to pamatuji. Lidé žasli z těch velkých hostin. „A to je zadarmo?“ „Ano.“ „Ještě si můžu přidat?“ „Ano.“ „Mohu dostat trochu…“ „Ano, zajisté.“ Lidé se nacpali velkou spoustou prasádam. Tohle ilustruje Pánovu milost, která přichází v mnohem větší hojnosti, než si vůbec dovedeme představit. My se nemusíme strachovat, „Já dělám tolik služby pro Pána, ale co když žádná milost nepřijde?“ Nebojte, přijde víc milosti než kolik pobereme. To je povaha Pána Caitanyi. Takže tohle je první princip, zaměstnávání mysli ve službě Kršnovi. Proto Šríla Prabhupáda tolik zdůrazňoval službu. Protože bháva znamená služba. sandarananda viśeśátmá..,velice nahuštěná konstantní služba, od jedné služby ke druhé.
V Bhakti-rasámrta-sindhu je popsáno, že úplným základem duchovního života je dásya. To znamená služebnický postoj. My musíme pracovat na našem služebnickém postoji. Jsou dva druhy služebnického postoje. Jeden je taková obecná nálada sloužení a druhý se nazývá kainkarya neboli být osobním služebníkem Pána. Stát se Pánovým společníkem je považováno za nejlepší. To znamená, že se zaměřujeme speciálně na hledání toho, co Pán potřebuje. Při obecné službě se jenom nějakým způsobem staráme, abychom byli pořád zaměstnáni v devíti způsobech oddané služby. Ale kainkarya znamená, že je to víc a víc osobní, že hledáme Pánovu náladu a co zrovna potřebuje nejvíc a co ON chce, to budu dělat, v rámci svých schopností. Jestli si myslíte, potřebuje teď uvařit, ale vám to v kuchyni moc nejde, tak se nemusíte do toho pouštět. „Teď bych asi měl vařit pro Pána, to chce nejvíc.“ Ale děláme, co je v našich schopnostech. To je nálada osobního služebníka: ‚Co Kršna potřebuje?‘ A takhle Kršna přichází velice blízko. Potom budeme pořád s Kršnou.
To je jako uctívání božstev. Podstatou uctívání božstev je osobní služba. Vy nemůžete přemýšlet,‘jak teď budu Kršnovi sloužit se svou bhakti?‘ Trochu, ale ty všeobecné zásady pro uctívání božstev jsou předepsané. V různou denní dobu se obětují různé věci, to nelze zaměnit. Může tam být trocha rozmanitosti, ale program se nedá změnit. To je celý koncept, že se trénujeme v osobní službě. Postupně musíme dojít do bodu, že všude jsme osobními služebníky Kršny.
Nektar oddanosti dále popisuje, že navenek nemusí být zřejmé známky toho, kdo dělá tu obecnou oddanou službu a kdo je v náladě osobního služebníka, ale vnitřně je to velký rozdíl, co se týče odevzdanosti. Protože o tom to je, nakolik my se odevzdáme. Musíme se tomu zasvětit. Stejné je to ve vztahu Guru-žák. Je pochopitelné, že v historii těch mnoha let ISKCONu už se lidé dívají na gurua skrz lupu. Musím se opravdu dobře podívat, jestli nenajdu nějaké chyby. No, tenhle se mi moc nezdá… a tenhle také ne. Dobře, ale jednou s tím musíme přestat. Chvíli se díváme kritickým okem, ale potom si musíme uvědomit, ‚takhle bych mohl pokračovat na věky a mezitím… já se neodevzdávám, já nepředstoupím a neřeknu: „ jsem tvůj odevzdaný služebník, ať řekneš cokoli.“ Prozatím si nechávám svou nezávislost. Prozatím… já jsem součástí Hnutí pro vědomí Krsny, ale nejdu hluboko. A roky plynou, já sice dělám službu, ale nejdu do hloubky ve svém odevzdání se. Chybí nám něco? Možná nám něco utíká, čas plyne velmi rychle… a život je tak krátký. Není divu, už si uvědomujeme, trochu jsem zestárl… nebo hodně. Ale jak velký pokrok jsem udělal?
Podívejme se na to takhle:
Tyhle otázky nelze přehlížet! Nemůžeme si myslet, že lze být v hnutí Haré Kršna na ‚automatického pilota.‘ Nemůžeme tu prostě jenom být, účastnit se programů a myslet si, všechno je fajn. Ne… my se musíme nějak skutečně odevzdat. Musíme opravdu dát sami sebe, všechno co máme. Tak to má být. Odevzdání znamená ÚPLNĚ, ne trošičku. My se musíme odevzdat.
Naše hnutí bylo takové kazatelské hnutí v dobách Šríly Prabhupády. Při ranní lekci mě to trochu nastartovalo, když jsme četli v Bhágavatamu o jedné vlajce pro celý svět, velká vlajka s Hanumánem. Gadádhara to tak nastartovalo, že rozdal i ten poslední Bhágavatam. Tak jsme si museli půjčit Bhagavad-Gítu od sousedů. Naštěstí jsme to dali do pořádku dnes večer, ale hlídejte Gadádhara, mohl by jí taky rozdat. Nic ho nemůže zastavit. Jedna vlajka pro celý svět. Tak to je fakt, ale na druhou stranu v jednu chvíli Šríla Prabhupáda řekl, „je čas svařovat mléko.“ Což znamená, teď je načase udělat něco ve vlastním domě, abychom zvýšili kvalitu našich činností. Takže teď se dostáváme k přednášce číslo 2. Ráno to byla jedna vlajka pro celý svět a teď večer je to svařování mléka. To je pěkné svařovat mléko, nebojte se. Tak se dělá burfi a sladká rýže a spousta těch nejlepších dobrot. Tím, když budeme svařovat mléko o nic nepřijdeme. Ale co Prabhupáda myslel svařováním mléka? Já jsem mluvil o preparaci zvané AMRITA KELI, o tom speciálním khíru, který chtěl v Ramuně ochutnat Mádhavendra Purí. Oni tam svařují sladkou rýži. Doufám, že víte, jak udělat dobrou sladkou rýži…
Dobrá, uděláme Rychlou přednášku o dobré sladké rýži. Poměr je 1:2:16. 1 rýže basmati, 2 cukr, 16 mléko. Celé je to o tom svařit to mléko. Špatná sladká rýže je, když se mléko a rýže nepromixovali. To se děje, když se někdo snaží udělat rychlé dílo…. HOTOVO… Rýže je sice vařená, ale je na dně a mléko nahoře. A aby to alespoň trochu vypadalo, tak navrch hodí trochu vloček z mandlí. To je sladká rýže úplně k ničemu.(smích) U pravé sladké rýže se rýže a mléko promixují až z toho je jedna substance. Ale zase to neudělejte moc tuhé. Pamatujte, když to vychladne, tak to trochu ztuhne. Dobrá..? A není potřeba do toho házet jahody, manga, borůvky a všechno možné, na to zapomeňte. A když nevíte nic o koření, tak nespekulujte, jasné!? Jestli víte, tak trochu kardamonu a trochu skořice. A ne mletou, celou, dobře? Tak to bychom měli normální sladkou rýži a Amrita-Keli znamená ještě to svařovat dál a už to houstne, ale přidáme víc mléka a pořád mícháme, udržujeme plamen, a potom v jednu chvíli …ZÁZRAK, rýže úplně zmizí. A to je Amrita-Keli. Takže když tohle přirovnáme k procesu bhakti a rýži k anárthám, tak musíme vařit a vařit a potom v jednu chvíli… anárthy jsou pryč. Ale musí se to hodně míchat, chce to hodně odevzdání. Znovu a znovu. Ne jeden nebo dva dny odevzdání se, ale pořád se odevzdávat, stabilně, každý den dlouhou dobu. A potom časem budeme velice velkorysí, „můžu udělat cokoli, není problém.“ Ze začátku naše mysl křičí: Cože, zas mám jít do kuchyně, vždyť jsem to dělal před týdnem! Ano, tys to dělal minulý týden tak dobře, že jsme se rozhodli, že to budeš dělat každý týden. JAY. Jeden oddaný řekl: „Jsou 3 věci, které by ses nikdy neměl učit v ISKCONu: Neměl by ses učit vařit, řídit auto a používat počítač.“ Pokud se vyhnete těmto třem věcem, pak můžete žít pohodlně.
No nic. Takže dásyam není malá věc a v Nektaru oddanosti je to popsáno v 11. kapitole. V této kapitole se dostáváme ke zralejším stadiím sádhana-bhakti. To vede ke kapitolám pojednávajícím o ráganuga bhakti a spontánní oddané službě. Tohle je podstata, že my musíme dojít ke služebnickému postoji. Proto se musíme stát služebníky vaišnavů, proto se musíme stát žáky a opravdu pokorně se sklonit před duchovním mistrem a ptát se ho, „jak tě můžu potěšit.“ Může to proběhnout stejně, jako jednal Bhaktisiddhánta Sarasvatí s jedním kandidátem. Jeden učený kvalifikovaný člověk měl velký zájem o vědomí Kršny. Byl to velmi známý člověk, měl svou prestiž. A on řekl Šrílovi Bhaktisiddhántovi, „já chci přijít a odevzdat se.“ Šríla Bhaktisiddhánta řekl, „To je úžasné.“ A osobně ho přivítal a provedl ho po ášramu, jak se slušelo na prestiž takové osoby. Vzal ho do chrámu a k božstvům a ukázal mu kuchyň a všechno. Ašramy… A ten pán byl velice rád, že dostal tolik osobní péče. Nakonec došli do gošaly a tam byl jeden jednoduchý oddaný, který tam uklízel. A Šríla Bhaktisiddhánta říkal: „To je gošala a to je ten a ten dás, on se tu stará o pořádek…“ A ten pán řekl, „Ano, ano, to je velice pěkné.“ A Šríla Bhaktisiddhánta řekl: „Ano, a on tě bude dál učit o duchovním životě.“ Nechal ho tam a šel pryč… Ten pán to nepobral. Někdy se chceme odevzdat duchovnímu mistrovi; ‚Já mu chci osobně sloužit.‘ Ale on nás může nechat u někoho v gošale nebo v sankírtan-vénu s Mahá-Šringou. Musíme se odevzdat. To je jediný způsob, jak překonat mysl.
daiví hy esá guna mayí mama máyá duratyayá
mám eva ye prapadyante máyám etám tarantite
(BG 7.14)
To je milost Kršny, oddaná služba. Prostřednictvím této služby se můžeme dostat nad kvality hmotné přírody, a pak se můžeme oprostit od máyi. Pak se mysl stane naším přítelem. Do té doby bude mysl naším nepřítelem.
V současnosti je mysl náš nepřítel. Žijeme s nepřítelem… který čeká a pořád nás sleduje: „Zaútočím teď? Dám mu nějaký sen… uvidíme co se pak stane…?!“ Ale Kršna nás nějak chrání. To je úžasné. Od toho dne, kdy jsme řekli: „Kršno, já se budu snažit být tvůj oddaný.“ …od toho dne jsme oddanými dokonce i v našich snech. Ve snech se mohou dít ty nejbláznivější věci, ale mi vidíme, že Kršna nás chrání, protože mi nikdy nezapomínáme, že jsme oddaní. Všechno je možné, můžete vidět sám sebe, jak chodíte v divných šatech, to se může stát. Ale pořád víte, že jste oddaný. To znamená, že nás Kršna pořád chrání. I když mysl může být náš nepřítel, agent máyi, Kršna nás bude chránit.
Přesto mysl na nás může zkoušet triky. Poslední bod je, že je těžké se odevzdat sami. Je mnohem snadnější dělat to společně. Potřebujeme v komunitě oddaných vytvořit kulturu služebnického postoje. Musíme o tom mezi sebou diskutovat. A musíme vytvářet takovou náladu v komunitě, vědomí a kulturu služebnického postoje. Protože společně to je jednodušší vyvíjet tohle dásyam. Všichni jsme přirozeně slabí a náchylní ke smyslovému požitku a velice připoutaní k hmotným věcem, proto je to těžké. Ale když je silná atmosféra, pak je to velký rozdíl. Tohle je výzva pro nás, jako pro yátru. A já to říkám, jako součást této yátry, protože já nejsem návštěvník. Já patřím k yátře, .. se svatými sliby. Není úniku. I kdybych utekl z Čech, co nejdál by to šlo, tak v příštím životě bych se musel vrátit. Takže já to říkám, jako jeden z členů komunity, že bychom měli vytvořit tuhle náladu mezi všemi oddanými. To bude klíč k extatické yátře. To je takový pěkný konec. Takže máme dvě lekce: „Jedna vlajka pro celý svět“ a „Vaření Amrita-Keli.“ Nějaké otázky, komentáře?
Otázka: (bhakta Vašek z farmy)
Jaký druh spokojenosti, by měl oddaný dosáhnout; co je to za druh spokojenosti, aby mohl být člověk vyrovnaný při relativních pravdách tohoto hmotného světa a být zároveň stálý v oddané službě?
To je o návyku. Teď jsem byl pár dní v Oxfordu a tam je mnoho knih a jedna knížka tam byla o návyku na internet. A já jsem si pomyslel, tohle máme v ISKCONu také, tak na to se podívám. To popisovalo lidi, kteří když nejsou on-line, tak mají „absťák“ a jsou mentálně rozrušení, mají fyzické abstinenční příznaky… Veškeré příznaky závislosti. A pak jsem slyšel, že v ISKCONu jsou oddaní, kteří také mají hrozný návyk…propadli HARINÁMU. Říká se, že to je nejhorší návyk ze všech. Jiné závislosti se dají překonat, ale kdo jednou propadl harinámu, už nemá naději. Slyšel jsem, že ti, kdo mají návyk na harinám a jen na jeden den přestanou zpívat, tak je to velice rozruší. Mají vážné fyzické abstinenční příznaky. Vyvolává to křeče, prostě to musí dělat… musí zpívat. Dokonce, i když jsou nemocní, roztřesená ruka se vyhrabe z pod peřiny a šmátrá po korálích. Celé je to o návyku. Musíme propadnout oddané službě. Musíme mít závislost na službě vaření pro božstva. Závislost na Bhágavatamu, chtít číst a naslouchat Bhágavatamu. Takhle se musí oddaný připoutat ke službě. A to je úroveň, na které začneme porážet mysl. A přijde to rychleji než bys myslel. Chytne tě to, aniž bys to tušil. Budeš vykonávat trochu služby a než se naděješ, tak budeš závislý. To je velice pěkné… Pojďme do toho a ono to přijde. Už teď máme trochu návyk. Představ si, kdybych vyhlásil, že do konce roku už nebude žádné prasádam. To přece nejde. Jako v Heidelbergu zavírali před několika lety chrám a restauraci a mají jenom malé středisko na kraji města a na poslední hostině oznamovali: „Tak, od příštího týdne, tady už nebude chrám.“ A mnoho hostů to bralo jako nějaký druh černého humoru. …Ale byla to pravda. Po nějaké době otevřeli středisko, ale mnoho těch hostů nevědělo ani kde to je. Až po nějakých sedmi letech otevřeli zase ve městě malý obchůdek s prasádam. A potom postupně jeden po druhém, staří zákazníci restaurace našli tohle místo. Přišli tam, jako kdyby chodili po poušti a říkali: „To jídlo… Kde jste byli celou tu dobu? …Dám si dvojitou porci!“ Stačí trocha služby a už nemůžeme přestat. Takže dělejme víc …a budeš muset znova a znova… Stejně jako, když sloužíš Nitay-Navadvípacandrovi, jak bys na ně mohl zapomenout. Jestli jsi jim sloužil, tak i kdybys byl v Japonsku, tak na ně budeš myslet… ‚Jaya Nitay-Navadvípacandra…‘ Já jsem měl mnoho let tu milost, že jsem sloužil božstvům ve Vrndávanu a to jsou pořád moje božstva, to se nikdy nezmění. To byla božstva, kterým jsem jako prvním sloužil dlouhou dobu. Je mnoho božstev, ale tohle jsou božstva, kterým jsem sloužil. …A stavěl jsem chrám pro Pána Nrsimhadéva v Mayápuru…a vykládal jsem ho z náklaďáku a přepravoval ho na oltář. Občas za ním přijdu a říkám: „Pamatuješ si mě, já jsem tamten… já jsem ten týpek, co tě vykládal z náklaďáku… Líbí se ti ten chrám? …Doufám, že ano…?“ Pokud děláme nějakou službu pro božstva, tak budeme mít s nimi vztah. A nikdy je nebudeme moci opustit a zapomenout na ně. Prabhupáda říkal, „jenom celý život služ božstvům a na konci života božstva osobně přijdou a vezmou tě zpátky k Bohu.“ Přijdou Nitay-Navadvípacandra a vytáhnou Alalanátha do duchovního světa a on bude tančit celou cestu…
Ještě něco? OK, je pozdě, zítra…Děkuji vám pěkně.
Šríla Prabhupáda kí jay
Žádné komentáře:
Okomentovat